Při návštěvách filmů na filmovém festivalu ve Varech se střídá moment očekávání s momentem zklamání. A zatím ten druhý je častější.
Evropská unie by měla zaměřit své regulace na jiné věci, než jsou obyčejné žárovky či pomazánkové máslo. Konkrétně by měla silně omezit německou kinematografii. Přišli bychom sice o filmy Toma Tykwera, ale nikdy by naši mysl neotrávily cosi tankující dva nosáči. V literatuře toho Němci světu přinesli mnoho dobrého, nicméně sledovat německé filmy je trochu za trest. A je to i případ snímku Lara (režie Jan-Ole Gerster, Německo, 2019).
Ano, ten film je "koncert herecké legendy" Corinny Harfouchové, jenže jinak z "psychologického drama" trčí konstrukce, jak byl vytvořen. A nejde jen o to, že se postavy musejí chovat podle nastaveného mustru, který jim brání projevit se jako normální lidé, ale i o nesmyslné drobnosti (kterých tu je neúrekom), jako když hlavní hrdinka přijde na místo koncertu svého syna a její bývalý manžel se jí překvapeně ptá, kde se na daném místě vzala, a následně jí řekne, že jí syn přes něj posílá lístky.
Lara má být filmem o ambiciózní stárnoucí matce, která si všechny své hudební sny promítla do svého syna. Ovšem kvůli zmíněné nepromyšlenosti a nedotaženosti záměru sledujeme průměrnou inscenaci, jakých televize chrlí tisíce za týden. Možná je to dáno i tématem filmu - od hudby očekáváte nějaký řád a ne náhodné kladení not za sebou. Od Němců by jeden čekal precizní práci, ale asi se v tomto vyčerpávají ve výrobě aut.
Film Falešně (režie Frederikke Aspöck, Dánsko, 2019) se nějak nemůže rozhodnout, o čem má vlastně vyprávět. Varující už je samotná úvodní zápletka: do vězení přichází zazobanec podezřelý ze zpronevěry a potkává tu kápa, jehož bratr - kterého osobně zná - prodělal na akciích a nyní chce peníze vrátit. Takže milionář dostane nakládačku a nechá se raději zavřít na oddělení dobrovolných samovazeb, kde se obvykle sedí pedofilové a znásilňovači, kteří mají strach z teroru spoluvězňů. Pokud vám na to nepřijde nic divného, zopakuji: Multimilionář potká ve vězení bratra svého spolupracovníka a ten ho nechá zmlátit. Prostě je to asi tak věrohodné, jako že autor těchto řádek potká ve vězení multimilionáře, který zná jeho bratra.
Ale zpět k ději: i v režimu samovazby panuje hierarchie, ačkoliv tu je pečlivě zamezeno teroru fyzickému, existuje tu ten psychický, postavený na jakési sounáležitosti. A nejsilněji se projevu v tom, co bude z mít z vězňů vytvořený pěvecký sbor na repertoáru. Hlavní hrdina se tento drobný teror snaží přemoci, čímž má zřejmě připomínat McMurphyho z Přeletu přes kukaččí hnízdo, leč nakonec se ukáže že hranice mezi manipulujícím a manipulovaným je po čertech tenká. Bohužel si režisér neuvědomil, že hranice mezi jistou citací slavného filmu a jeho nechtěnou parodií je ještě tenčí. A tak sledujeme morální dilemata, které nakonec v nic nevyústí, a postavy, které se chovají jako své vlastní karikatury. Tento sbor prostě opravdu zní falešně.
Casey Affleck přivez do Varů svůj režisérský počin Světlo mého života (USA, 2019), ke kterému napsal scénář a navíc si v něm zahrál i hlavní roli. Jde o dystopii z blízké budoucnosti, ve které většinu žen vyhladí jakýsi mor. Hlavní hrdina putuje se svou jedenáctiletou dcerou (vystrojenou a ostříhanou jako kluk) americkým venkovem a snaží se co nejvíce vyhýbat lidem. Podtext je samozřejmě jasný, dívka by se stala terčem sexuálního zneužívání (ve filmu je naznačeno, že přeživší ženy muži drží k tomuto účelu). Snaží se najít bezpečnou zónu, o níž kolují pověsti a cestou se samozřejmě dostává do nevyhnutelných problémů, které vrcholí dosti násilným finále.
Je to pěkně natočený film a když se na něj díváte, aniž byste kdy předtím spatřili snímek podobného žánru, může vám připadat i dosti silný. jeho potíž ovšem tkví v tom, že každému trochu něco připomíná. U východu z kina bylo možné slyšet věty typu: "To je jako..." Affleck tvrdí, že film připravoval roky, jenže mezitím se většina motivů filmu jakousi náhodou vyskytla v mnoha různých snímcích. A co víc, někdy se objevují skoro doslovně, což mimochodem dosti oslabuje účinek Affleckova filmu.
Třeba když jde do města potraviny a dostane je na vládní poukázku. V zemi, kterou ovládají čistě muži a kde fungují vlaky, auta atd., dostane někdo potraviny jen tak, že nepracuje? Pochopitelnější je to ve chvíli, když si vzpomenete na podobnou událost v loňském filmu Beze stop. V něm se skrývají muž a jeho dcera v lese, protože on je pronásledován válečnými traumaty. A jdou do města, kde vyfasují potraviny, neb je přece válečný veterán... Ale nechejme rozebírání, nakolik je scénář původní a nakolik je dílem loupežnictví. Za dvacet let bude jedno, kdo s nějakým nápadem přišel jako první, rozhodující bude účinek filmu. A Světlo mého života patří do první desítky ve své kategorii, ale že nakonec přežije právě on, za to bych ruku do ohně nedal.
Zcela otřesný ovšem je film Bez krve (režie Alice Furtado, Brazílie / Francie / Nizozemsko, 2019), který zřejmě vznikl pro potřeby 17. kanálu brazilské televize. Historka o tom, jak se mladá dívka snaží pomocí voodoo vzkřísit svého mrtvého milého (byl to rebel - hemofilik, který by se i přes svou poruchu srážlivosti krve dožil sta let, kdyby součástí jeho image nebylo jezdění na skejtu bez chráničů a samozřejmě na odlehlém místě).
Autor těchto řádek neví, zda se vůbec má v tomto případě mluvit o filmu, prostě jde o po všech stránkách neumětelský produkt. Natočený tak děsně, že Troškovy Kameňáky jsou proti tomu vrcholem řemesla. I když možná se to nějakým náctiletým s nenáročným vkusem líbit může: nejvíce naznačená masturbace mladé dívky a nahá obtloustlá blondýna procházející se v noci podél moře, protože to přece náměsíční lidé obvykle dělají. Zvláště pokud mají syna, který svou tajemnost projevuje tím, že stlouká různá prkénka k sobě a vede u toho řeči o zlu.
