Světová betlémářská tradice vznikala z několika vzájemně se doplňujících pramenů. Jednalo se o uctívání místa Kristova narození a následnou úctu k ostatkům odtud přivezeným. Inspirací jistě byly vánoční duchovní hry, které vznikaly zhruba od 10. století, ale nejčastěji uváděným impulsem byl počin sv. Františka z Assisi, který roku 1223 ve skalní jeskyni u italského Greccia nechal postavit jesle, přivedl k nim osla a volka a nechal zde sloužit půlnoční mši pod širým nebem.

Původ stavění betlémů nalézáme tedy v církevním prostředí. Nejstarší typy byly malovány na deskové obrazy, později se figury v životní velikosti oddělily a vystoupily do popředí. Z Itálie byly betlémy šířeny do Německa a následně do celé střední Evropy. Z kostelů a katedrál se v průběhu 17. století betlémy přemístily do šlechtických a měšťanských sídel. Pro tvůrce těchto souborů byla charakteristická záliba v drahých a neobvyklých materiálech – hedvábí, vosku, drahých kovech, perleti, slonovině atp.

Co způsobil císařův zákaz

První zpráva o postavení jeslí v Čechách, takových, které nebyly provedeny reliéfní technikou či malbou, pochází ze záznamů jezuitů, kteří je v roce 1560 postavili v kostele sv. Klimenta v Praze, ve starší literatuře je uváděn i rok 1562. To bychom letos slavili 450. výročí této události. Betlémy se začaly v kostelech stavět v dalších krajích Čech a Moravy, kolem roku 1570 v okolí Prahy, v roce 1580 v Litomyšli, v roce 1650 v Hradci Králové atd. Z kostelů se betlémy šířily, zejména v 18. století, do zámeckých kaplí, měšťanských domácností i na venkov.

Po roce 1780 paradoxně přispěl k rozvoji lidového betlémářství císař Josef II. svým zákazem stavět jesle v kostele, neboť tuto záležitost chápal jako jev církve nedůstojný. V 18. a zejména v 19. století se stavění jesliček mezi prostým lidem velmi rozšířilo a rozvoj lidového betlémářství vyvrcholil počátkem 20. století. Zvyk stavění jesliček přetrvával hlavně v lidové tradici. V posledním období zhruba dvaceti let jsme svědky jeho nového rozkvětu. Nejvíce po doporučení papeže Pavla VI. obnovit tradici stavění jesliček v moderních křesťanských rodinách, neboť betlém vyjadřuje podstatu vánočních svátků mnohem lépe než vánoční stromeček s mnoha dárky – symboly spotřební hojnosti.

České betlémářství se rozvinulo do bohatých forem a dosáhlo zcela specifického pojetí, které velmi poetickou formou včlenilo do jesliček krásnou českou krajinu s bohatou přírodou. Majitel jesliček mnohdy nebyl jejich tvůrcem, často se figurky do jesliček kupovaly a majitel sám stavěl scenérii a kulisy. Mnohdy byly betlémy zhotovovány na objednávku. Skuteční lidoví betlemáři si jesle nebo jejich části s láskou a fantazií tvořili sami.

Často je scenérie narození Páně rámována pravou zimní středoevropskou vánoční náladou. Dodnes v Čechách existuje celá řada betlémářských center a oblastí s odlišnými typy jesliček. Zde se obvykle betlémy začaly vytvářet a stavět podle jednoho modelu. Betlémáři se tak významně ovlivňovali, že se léty vytvářel zcela typický krajový styl. Jedná se zejména o podhůří Orlických hor a Krkonoš, zejména okolí Vrchlabí a Nové Paky, Železného Brodu, oblast Krušných hor, Příbramsko, okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové, Svitavsko s nedalekou Poličkou, Třebíčsko, okolí Jihlavy a Třešti, Šluknovsko, okolí Litvínova, slezskou oblast, Opavu, Nový Jičín, Příbor a řadu dalších.

Na materiálu nezáleží

Význam slova betlém chápeme v našem prostředí jako vyobrazení narození Páně blízké jevištnímu provedení, sestavené ze samostatných dílů s možností proměn. Svatou rodinu doplňují průvody darovníků, pastýřů, kteří se přišli Ježíškovi poklonit a po 6. lednu i sv. Tři králové s bohatým doprovodem. Pokud v českém jazyce používáme výraz jesle nebo jesličky, jedná se o scénu jen s Pannou Marií, sv. Josefem a Ježíškem uloženým v jeslích, někdy s volkem a oslíkem. 

Betlémy můžeme rozlišovat jako práce lidových či profesionálních tvůrců, betlémy pevné, přenosné (ty se buď nosily ve skříňkách na popruhu na koledu jako betlémy obchůzkové, nebo byly v drobném provedení umístěny pod skleněným poklopem, případně v ozdobné hlubší či mělčí prosklené skříňce). Jesličky můžeme členit podle materiálů použitých na jejich zhotovení, podle oblastí, ve kterých vznikaly, případně podle doby vzniku atd. Rozlišujeme betlémy chrámové a lidové, zvláštní kapitolou jsou ty mechanické. Nejznámějším z mechanických betlémů je dodnes Třebechovický Proboštův betlém, který byl vyhlášen národní kulturní památkou, ale vystaven bude opět po opravě v příštím roce.

Snadné je rozlišení podle materiálů, v našem prostředí těmi nejzákladnějšími jsou lipové dřevo (naprostá většina soudobých nepolychromovaných betlémů, ale také figury již zmíněného Proboštova betlému), dřevo smrkové, pokud jde o známé králické figurky, pestře malované. Tradičním materiálem je papír, případně textil, jako základ následného použití pro dotvoření figur tzv. kašírováním. Příkladem jsou velmi dobře známé Krýzovy jesličky z Jindřichova Hradce. Betlémy malované na papírovém kartonu vznikaly zejména v okolí Ústí nad Orlicí a České Třebové, také v severních Čechách, v okolí Jihlavy a Třebíče.

Velmi dobře známé jsou jesličkové tištěné papírové archy určené k vystřihování. Ty se objevily v polovině 19. století z produkce městských tiskáren.

Velké oživení zájmu o betlémy přinesla první výstava betlémů v Praze v roce 1907. Inspirovala řadu předloh v lidovém tónu, například vznikly dodnes oblíbené jesličky Mikoláše Alše a Josefa Weniga.

Nyní jsou známé betlémy z materiálů, které sice nepovažujeme za tradiční, ale radost dětem i dospělým přinášejí stejnou. Jsou to například keramické betlémy – dnes materiál zcela obvyklý a často používaný k modelování i řadou amatérských nadšených tvůrců, podobně jako betlémy z těst – například z chlebového (obvyklé pro Příbramsko, tzv. chlebáčci), slaného těsta zvaného německy salzteig (například práce Jiřiny Vyčichlové z Hronova Poříčí), případně kynutého obřadního těsta, zejména se jedná o oblíbené betlémy perníkové. Uhlí bylo typické pro hornické oblasti, známé jsou půvabné betlémy porcelánové, které vznikaly z odpadu v místech výroby porcelánu (záp. Čechy). Malé a půvabné cínové betlémy vznikají dodnes. Spíše již jen v muzeích můžeme nalézt betlémy z vosku. Betlémy skleněné jsou dodnes typické pro Železnobrodsko. Existují i novodobé materiály, jiné kovy než cín, modurit, pryže, různé příze, netkané textilie a řada dalších.

 

Text vyšel v Literárních novinách 51-52/2012.


Share on Myspace

Kultura