Ze změny klimatu a sucha se v posledních letech konečně stala témata. Stejně závažným problémem je pak ztráta biodiverzity. Na světě je ohrožen vyhynutím téměř milion druhů rostlin a živočichů. Krajinu přitom ničíme především velkoplošným a přechemizovaným zemědělstvím – ať už se na výstavě v Lysé nad Labem říká cokoliv. Nejen z chemického průmyslu zaznívají argumenty, že je nutné vyrábět více a více potravin v závislosti na rychlý nárůst populace. Podle některých odborníků je klíčem k tomuto problému agroekologie. 

Agroekologie, jak název napovídá, spojuje tato disciplína dvě původně izolované vědy – ekologii, zaměřující se na teorii a přírodu, a agronomii hledající aplikované přístupy vyhovující člověku. Můžeme ji definovat jako nauku o struktuře a funkcích zemědělských systémů. Chce chápat domestikovaná přírodní prostředí v celé jejich komplexnosti: interakce člověka, rostlin a zvířat, jejich biologické, fyzikální a klimatické prvky. Jde o systémový přístup, který se snaží pochopit, jak zemědělské postupy upravují, zjednodušují a případně oslabují ekosystémy, a navrhovat řešení, která by jim umožnila pracovat bez toho, aniž by je oslabovala.

„Abychom byli v zemědělství efektivní, musíme nejprve znát fungování ekosystému jako celku,“ řekl deníku Le Monde profesor Marc Dufumier, francouzský agronom a průkopník vědecké agroekologie. „Zastánci agrochemikálií vždy označují výnos na hektar za silný argument. Důležité je, podle mého názoru, zvýšit přidanou hodnotu, to znamená vzít v úvahu to, co se vyrábí, ale také to, co je zničeno. Produktivní zemědělství produkuje hodně, ale je také velice destruktivní, používá toxické chemikálie a fosilní paliva. V průmyslových zemích nemusíme vyrábět více, musíme vyrábět lépe,“ dodává Dufumier. 

Posláním kteréhokoliv hospodáře by nemělo být jen dosažení maximální produkce, ale také, a především, zodpovědně spravovat a chránit krajinu a životní prostředí. Jak na to? Výběrem správných odrůd plodin, které chce pěstovat, správným načasováním agrotechnických zásahů a šetrným přístupem k půdě a vodě. Zní to logicky? Nebylo a není to však zdaleka pravidlem. 

Kolektivizace a celá socialistická zemědělská velkovýrobní soustava zanechala na české krajině obrovské stopy. Scelování pozemků a průmyslový způsob práce ignoroval místní ekologickou heterogenitu, které se dřívější rodinné hospodářství téměř dokonale přizpůsobovalo. Po roce 1989 se využívání zemědělské půdy v souvislosti se změnou vlastnických vztahů postupně mění. Bohužel ruku v ruce s pozitivními změnami jde i výrazná orientace na tržní plodiny, což způsobuje nedodržování zásady jejich střídání, vyčerpávání půdy a porušování agroekosystémových vazeb. Peníze jsou prostě silný argument v jakékoliv diskusi.