Dlouhé a dlouhé měsíce média pravidelně přinášela informace o dopadech brexitu na Velkou Británii. Ekonomové, politici či nejrůznější ideologové (často to byli titíž ekonomové a politici…) varovali před chaosem nebo naopak popírali, že k něčemu, co by jen zdánlivě chaos připomínalo, dojde. Teď brexit nastal a ten, a kdo by čekal, že média budou plná zpráv o tom, co strašlivého (nebo krásného) Británii potkalo, a ještě potká po dlouho vyhlížené události, by byl překvapen. Média skoro úplně mlčí.
Už jsem si ale docela zvykl. Třeba Turecko vpadlo před pár měsíci do Sýrie. Pamatujete si to ještě? Všude říkali, že zaútočilo na tamní území obývané Kurdy... V prvních dnech byl „mediální prostor“ touto událostí zahlcen. Analýza střídala analýzu, rozhovor rozhovor, věštba věštbu. Viděli jsme fotografie, viděli jsme dokonce i smrt kurdské političky… V podstatě v přímém přenosu. Média hrozila katastrofou. Někdo Turecko pranýřoval, někdo Turecko obhajoval. Každopádně to vypadalo – soudě dle mediálního obrazu – vskutku na katastrofu.
Nastala? Kolik je mrtvých? Kolik zraněných? Páchají Turci genocidu na místním obyvatelstvu? A jsou tam vlastně ještě turecké jednotky? A v jakém počtu? Já to nevím. Skoro to vypadá, jako by onen kus země přestal pro média existovat. Lépe řečeno, on zřejmě existuje, já v to stále věřím, ale nejsem si jistý, zdali tomu stále ještě věří i média… Kurdy a sever Sýrie katastrofa skutečně postihla – katastrofa mlčení.
Můžeme pokračovat dál a dál. Stačí výčet: Afghánistán, Jemen, východní Ukrajina… Všechno jsou to svého druhu Punkvy. V mediálním prostoru prožijí chvilku slávy, ale jen krátkou; pak zase na delší čas zmizí… Jsou to všechno mystéria. Co se tam teď děje? Nevíme.
Na tom všem mě utěšuje jen to, že tentýž osud potká koronavirus. Už o něm totiž vím – sice nechci, jenže média se velice snaží plnit svou roli – první i poslední a někdy i dvakrát. Tato má naděje ale má i svou stinnou stránku. Trochu mě děsí, co přijde po koronaviru, o čem se bude diskutovat, analyzovat, meditovat a přemýšlet atd.
