Ve věku 86 let zemřel český filozof Erazim Kohák. Byl aktivní evangelíkem a angažoval se v ekologických otázkách. Byl členem čestné rady Hnutí Duha, v roce 1996 obdržel Cenu Josefa Vavrouška. V roce 2013 dostal od prezidenta Miloše Zemana Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Kohákova rodina odešla z Československa v roce 1948, on sám hned po roce 1989 vrátil, v polovině devadesátých let už natrvalo. „Vrátil jsem se, protože jsem nechtěl zůstat dlužníkem, ani nedobrovolným. Neobával jsem se, že bych opustiv zahynul. Vracel jsem se na vrcholu po čtyřiceti letech života a práce. Opouštěl jsem lesní samotu, která mi byla celoživotním domovem. Mohl jsem zůstat, stát se čechoamerickým spisovatelem či rovnou Američanem. Bylo by to snazší. Tolik života, tolik lásky bych nemusel obětovat návratem po čtyřiceti letech. Tolik bych si ušetřil, kdybych opustil národ, který mě vypudil, když mi bylo čtrnáct. Jen bych zůstal dlužníkem,“ řekl o tom (celý jeho esej Co dluží básník národu? si můžete přečíst ZDE). 

Spojenými státy byl v dětství okouzlen. Jak napsal v roce 2012 v Literárních novinách: "Na našich nových amerických sousedech neimponovala ani tak spotřební úroveň jako jejich zásadní demokratické rovnostářství. Na schůzích rodičovského sdružení seděli vedle sebe primář a automechanik, stejně jako na obecní schůzi. Ostatně v restauraci jak by smet. Snad to byl ještě dozvuk ekonomické krize, snad sdíleného válečného úsilí. Jenže s tou sebevědomou demokratickou rovností se setkal už de Tocqueville před sto lety. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v demokratické zemi, jak jsme ji chtěli budovat v Československu. V zemi dělníků, rolníků a pracující inteligence, jak tomu říkali doma. Jenže tady to bylo doopravdy. Moje první americká lekce byla, že demokracie znamená především sebevědomí občanské a lidské rovnoprávnosti."

Neměl však rád reaganovskou éru: "Bolestně jsem sledoval, jak se ta nádherná rovnostářská Amerika poválečných let drolí pod náporem blahobytu. I tam se rozevíraly nůžky – a s nástupem prezidenta Reagana se otevírání sociálních nůžek stalo vládní politikou. Na vyšších příjmových úrovních dramaticky a opětovně klesalo zdanění, na úrovni prostých občanů stejně dramaticky klesaly společenské služby. Češi dodnes vnímají Reagana jako vítěze studené války – mimochodem zcela iluzorně, jak nedávno dokázala kniha Rachel Maddowové Drift. Skutečnost byla jiná. Demokratickou rovnoprávnost, naposledy heslo Jimmyho Cartera, za Reagana definitivně nahradil snobismus. Ta opojná demokratická Amerika mých prvních zámořských let přežívala jen v zákoutích a na mýtinách v konzumní džungli."

Podobně pak vnímal vývoj po roce 1989 u nás. Ve zmíněném textu pro Literární noviny před volbami 2012 varoval: „Když jsem se po čtyřiceti dvou letech v exilu na jaře roku 1990 vrátil do Československa, znovu mě obklopil ten opojný pocit sebevědomé občanské rovnosti. Ocitl jsem se v zemi až neskutečně rovnostářské. Všichni jsme bydleli v podobných bytech v panelových domech – a všichni jsme na ně museli čekat: když mi OPBH konečně přidělil panelovou dvougarsonku, měl jsem pocit, že jsem konečně mezi svými. Všichni jsme brali zhruba stejnou zálohu a chodili pro stejnou dobírku, jezdili jsme do práce stejnou tramvají, chodili jsme na oběd do stejných restaurací III. cenové skupiny, chodili jsme na obvod ke stejnému doktorovi. Bylo to nádherné: snobismus se prostě nenosil, rovnoprávnost ano – že naše dvougarsonka přesahovala normu čtyřiceti metrů, platil jsem každý měsíc za tři nadrozměrné metry.

Ovšem plně chápu, že to hluboce odpuzovalo mé spoluobčany, kteří měli za sebou na rozdíl ode mne čtyřicet let vynucované šedi a malicherného šikanování právě těmi „soudruhy, kteří se přihlásili podle Oběžníku organizace KSČ č. 2 ve Staré Vsi. Moji spoluobčané teď toužili po volbě, po pestrosti, po otevřenosti. (…) Teď míjejí restaurace, kam jsme kdysi chodívali se vší samozřejmostí. Dnes jsou jen pro ty movité a mocné. No co, čert to vem, uvaříme si doma. A dáme si jabčák z hořčičáků. Jenže ono nejde jen o restaurace a společenský snobismus. Jde o zdravotní péči, ústavou zaručenou. Dnes ji naše vládní koalice chce rozdělit na placenou a chudinskou. Jde o veřejnou dopravu – výnosné tratě mají převzít soukromí dopravci, běžnou dopravní obslužnost ať obstarají České dráhy…, pokud si ji kraje objednají. Vůbec nejzákladněji, jde o školství. O dostupnosti vzdělání ať prý rozhodne platební schopnost.

A zas jsme, kde jsme byli: demokratickou společnost rovnoprávných občanů nahradí novodobá obdoba feudalismu. Zas vznikne společnost vzdělaných, movitých a mocných, pod ní vrstva jejích sluhů a přisluhovačů, a pod tou vrstva němých dříčů – bude-li potřeba, pak pod dozorem těžkooděných mušketýrů."

Ve Spojených státech Kohák získal na filozofické a teologické fakultě Yale University v New Haven titul doktora (PhD.) v oborech filozofie a religionistiky, profesorem se stal na Bostonské univerzitě, kde dlouhá léta učil. Po rozpadu manželství v roce 1976 odešel do New Hampshire, kde si postavil dům na lesní mýtině dům. V ČR působil jako profesor filozofie na Filozofické fakultě a v Centru globálních studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR.

Erazim Kohák byl rovněž významným publicistou. Mimo jiné napsal knihy Zelená svatozář: Kapitoly z ekologické etiky, Oheň a hvězdy, Člověk, dobro a zlo, P.S. Psové či Průvodce po demokracii.


Share on Myspace

Civilizace