Kásim Sulejmání, velitel íránských jednotek Kuds, byl zabit americkou raketou při své návštěvě v Iráku. Spolu s ním zahynuli i čtyři další lidé. Jedním z nich byl Abú Mahdí al-Muhandís, velitel irácké milice Kataim Hizballáh. To je ta, jejíž základnu Američané vybombardovali 29. prosince a jejíž příznivci následně zaútočili na americké velvyslanectví v Bagdádu.

O téhle události se píše všude možně, i u nás, protože Sulejmání byl v íránské mocenské hierarchii považován za člověka číslo dva, hned po nejvyšším vůdci Chameneím, a rovněž za zdaleka nejschopnějšího z íránských generálů. Veškeré angažmá Íránu v Sýrii, Libanonu, Jemenu apod. byla jeho parketa. Povýšit někoho služebně mladšího na jeho místo není žádný problém. Nahradit jeho schopnosti ale pro Teherán problém bude.

Jak Írán na jeho smrt zareaguje, těžko říci. Vztekem určitě, otevřenou válkou asi ne, uzavřením Hormuzského průlivu možná (to má přeci jen potenciál přeskočit až k té válce), další aktivizací svých spojenců v šíitských částech Blízkého východu proti americkým zájmům dost pravděpodobně. Ale toto je opravdu těžké předvídat. Některé atentáty vedou k velkým válkám, po jiných se nestane zhola nic.

Jen pro pobavení P. T. ctěného publika doplňuji jednu skutečnost, na kterou jsem ve velkých novinách nenarazil. Krátce před celou událostí došlo na Twitteru k následující výměně názorů (červeně vyznačené části jsem zvýraznil já).

Škoda, že tenhle vynález neexistoval ve čtyřicátých letech. Umíte si představit, jak by vypadala druhá světová válka zachycená na Twitteru?

Update 3.1.2020 ve 13.00: Píšou mi lidi, a mají pravdu, že tenhle článek je moc krátký a postrádá analýzu. Ono je podle mého názoru ještě na pořádnou analýzu moc brzy.

Ale chcete-li slyšet můj názor, válka z toho nebude. Hlavním způsobem, jakým Írán prosazuje své zájmy v nedaleké cizině, je budování, výcvik a podpora různých šíitských milicí, které pak slouží jako jeho páka na místní vlády. Takhle je to v Iráku, v Sýrii, v Libanonu, v Jemenu. Toto byla práce, kterou Sulejmání poslední léta dělal. Možná dokonce jeho životní projekt. (Well, další už mít nebude.)

Jenže takové síti milic se nedá velet na dálku z Teheránu. S jejich veliteli a štábními důstojníky se musíte setkávat osobně a musíte znát poměry přímo na místě. Proto byl taky Sulejmání poslední dobou snad víc mimo Írán než v něm.

Jeho nástupce bude muset dělat to samé, protože Írán se téhle sítě spřátelených milicí jen tak nevzdá. Jenže zároveň se dnes ukázalo, že tohle je pěkně nebezpečná funkce. Nejen formálně (jednotky al-Kuds jsou na americkém seznamu teroristických organizací, proto Trump nepotřeboval k Sulejmáního zabití souhlas Kongresu), ale i fakticky. Spadla-li tedy raketa na takového prominenta, snadno může při další služební cestě spadnout i na daleko méně známého oficíra, který po něm převezme jeho úkoly.

Proto si myslím, že Sulejmáního nástupce bude teď vůči Američanům velmi, velmi opatrný. Má na tom osobní zájem.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.