Nedávno jsem v jedné anketě na otázku, zda je současná demokracie ohrožena, odpověděla, že demokracie mi dnes většinou připomínají spíš lunapark s více či méně stupidními a nebezpečnými atrakcemi, k nimž nepochybně patří experimenty s rodičovstvím, stejně jako genetické proměny. O své dojmy ze země galského kohouta se se čtenáři Literárních novin ráda podělím, neboť mám obavu, že platí, co kdysi vyslovil slavný Sigmund Freud, že věci, jež se staly, nikdy nemají konce.

Francouzské i jiné právní autority nyní čím dál častěji řeší dosud nevídané kauzy, kdo je matka a kdo otec a zda matka může být zároveň i otec. Rozhlasová stanice France Culture se ve své relaci z 28. září letošního roku zabývala britskou kauzou transgender Freddyho McConnella, novináře Guardianu, který porodil dítě a chtěl být zapsán v rodném listě jako matka i otec dohromady. Nakonec soud rozhodl, že bude zapsán jen jako matka. Obdobný příběh řeší i soud v Montpellier, nejprve ženatý otec čtyřleté Émeline se posléze stal ženou, se svou manželkou Isabellou vytvořili jednopohlavní dvojici, a společně pak požádali, aby i on (tj. už ona) byl(a) také zapsán(a) jako matka v rodném listě jejich dcery. Pokud vím, soudní řízení v této kauze se vleče, soud totiž považuje za poněkud neobvyklé, aby žena, původně muž, byla matkou a aby jedno dítě mělo dvě matky a žádného otce (Le Figaro ze 14. listopadu 2018). A nejeden právní problém už nastal i v případě, že dítě přišlo na svět na objednávku a bylo zapotřebí určit, kdo jsou jeho rodiče?! Všechny právní i jiné autority přitom upadají do nápadných rozporů.

Smluvní těhotenství 

Letos na podzim opět projednával francouzský parlament zákon gestation pour autrui, GPA, který lze přeložit jako těhotenství pro jiného, neboť tato praktika už dávno naplno běží ve Velké Británii, Řecku, Portugalsku, Ukrajině a o Asii ani nemluvě. Stačí, aby si muž pronajal dělohu a dodal sperma. Poslanci však ani letos nedospěli k jasnému rozhodnutí, podobně jako v jiných zemích, kde zákon tuto metodu sice výslovně neupravuje, ale také nezakazuje. Mlčky ji toleruje. Zmatek je velký. Na dítě má právo každý, tvrdí jedni a druzí dodávají: mám právo být rodičem a jak, do toho nikomu nic není. A kdo to nechápe, je zaostalý. Nejhlasitěji a unisono zní podobné výroky z úst mladých liberálů, kteří odmítají respektovat jakoukoliv tradici – budují Novou společnost, Nového člověka. 

Ale k věci. V případě náhradního mateřství jde zejména o matku, jejíž role spočívá pouze v těhotenství. Po porodu se novorozeně odevzdá objednateli, jinými slovy – zákazníkovi. Neboť tato záležitost je upravena smlouvou, která stanoví výši odměny, ta se skrývá pod pojmem náhrada nutných výdajů spojených s graviditou a porodem… Skutečnost ale bývá často jiná! Většinou si nasmlouvaná žena potřebuje nutně přilepšit. Jenže, jak jinak to zařídit, když smluvní strany musí splnit podmínku, která platí ve všech civilizovaných státech, zvláště ve Francii, zemi Deklarace lidských práv, že lidská bytost nemůže být předmětem obchodu, nemůže být biologickým zdrojem jinak než na základě vlastního svobodného rozhodnutí. 

Autorka je spisovatelka a publicistka střídavě žijící v Praze a v Paříži.