Výstavba nových větrných elektráren se v Německu téměř zastavila. Stojí za tím čím dál organizovanější síť občanských iniciativ.

Na souši stojí v Německu skoro třicet tisíc „větrníků“ (vývoj podle roků). Podle programu přechodu na obnovitelné zdroje by jich mělo dále rychlým tempem přibývat, kromě toho je nutno nahrazovat zařízení stará, protože i když odhadovaná životnost větrné elektrárny je 20-25 let, některé komponenty selhávají již podstatně dříve.

Občané převzali taktiku Zelených

Nicméně nepřibývají. Během loňského a letošního roku se výstavba nových větrných elektráren téměř zastavila. Někde se zastavila úplně; v Bavorsku, kde před pár lety rozhodl zemský ústavní soud, že se větrníky nesmějí nacházet blíže než desetinásobek své výšky od osídlených oblastí, nevyrostl letos zatím ani jeden. Moderní větrníky jsou zhruba 200 metrů vysoké, takže vzdálenost podle soudního rozhodnutí činí dva kilometry – v hustě osídleném Bavorsku už taková místa snad ani nejsou.

Hlavním důvodem, proč se expanze větrné energetiky zastavila, je čím dál průbojnější jednání občanských iniciativ, které novou výstavbu napadají všemi možnými právními prostředky. Momentálně je jich přes tisíc a dohromady vytvořily zastřešující organizaci Vernunftkraft (zhruba přeloženo: Energie s rozumem), která pomáhá dalším obcím a občanům bránit se proti výstavbě nových větrných elektráren ve svém okolí.

Pro zelenou část politické scény je to nepříjemné překvapení. Toto je přeci taktika, kterou svého času oni dovedli k dokonalosti při boji proti výstavbě jaderných elektráren nebo dálnic, ještě v dobách, kdy tvořili něco jako opozici. A kterou německý právní řád umožňuje používat s velkým účinkem.

A najednou je používána proti nim.

Jde o boj vesnic s městy

Na čistě politické úrovni si boj proti větrníkům vzala na starosti AfD, hlavně v bývalém východním Německu, ale není to primárně její projekt, spíš jen využívá příležitosti, která vznikla sama od sebe. Primární problém je na úrovni klasického sporu města a vesnice. Německá města jsou volební baštou Zelených, ve venkovských oblastech jsou Zelení daleko slabší. A postup „ve městech si odhlasují větrné elektrárny a pak je postaví daleko od sebe, zato nám kousek od domovů“ se začíná obyvatelům menších obcí poněkud zajídat.

(Tímto bych rád pozdravil jednu paní z okolí Stuttgartu, která mi líčila, jak u nich doma už před pár lety zabránili výstavbě větrníku na blízkém kopci, protože by přitom byly poškozeny zbytky starořímské silnice.)

Na nejvyšší úrovni, tj. ve spolkové vládě, už vznikl kompromis, podle kterého by se nikde v SRN neměly stavět větrníky blíže než 1000 metrů od nejbližšího shluku aspoň pěti obytných budov, nebo dokonce stavebních pozemků, na kterých se s výstavbou bydlení počítá. Zástupci spolkových zemí jsou však ostře proti; takové omezení by neumožnilo plynulý nárůst podílu větrné energie na celkové spotřebě. Ani větrnému průmyslu se to nelíbí.

Takže předpokládaným stavem pro nejbližší dobu je pat. Ostatně jako v řadě dalších civilizačních záležitostí.

Ač jsou mi větrníky protivné, nelze si nepovšimnout, že podobná paralýza se dá vyvolat skoro všude; stačí dostatek zákonů a norem, které se proti sobě navzájem dají použít u soudu a následně ještě odvolacího soudu. Takový stav se asi dlouhodobě udržet nedá, ale nedá se jej ani snadno zbavit.

Odpad z větrných elektráren lze špatně recyklovat

Ještě něco málo k větrné energii, jak to vidím já.

Pominu-li estetické důvody, které jsou subjektivní (představa dvousetmetrových věží nasázených někde v Beskydech kolem Lysé hory – bleah!) – větrníky jsou v principu vylepšená starověká technologie, jenom místo dřeva se dnes používá beton, ocel a kompozity. Ale na podstatě věci to nic nemění, starověké i středověké technologie byly vesměs z hlediska dnešních standardů málo efektivní. Proto taky Greta celé týdny bloudí po Atlantiku, a ještě k tomu potřebuje početnou posádku. A také na pevnině vane větru někdy příliš málo, někdy zase příliš mnoho, pak je potřeba vrtule odstavovat, protože jinak by došlo k destabilizaci sítě. (Ovšem výrobci za tento „proud duchů“, který nikdy ani vyroben nebyl, stejně dostanou zaplaceno, za první kvartál roku 2019 přes 360 milionů eur.)

A zatím ani Němci, ani nikdo jiný, nemají systém, pomocí nějž by tu nadměrně vyrobenou energii uměli uložit pro příští použití – nepočítáme-li přečerpávací vodní elektrárny, jejichž kapacita na dnešní větrné excesy dávno nestačí a které vyžadují zcela specifickou konfiguraci terénu, nacházející se vesměs na opačné straně Německa než oblasti, kde fouká nejvíce. Takový systém by celkové ekonomičnosti věci zásadně pomohl, ale zatím není.

Přijde mi absurdní, že Evropa s takovou chutí couvá od moderní technologie (atom) k něčemu, co je ve své podstatě extrémně zastaralé. Přitom se ani nedá mluvit o kdovíjaké přátelskosti samotných větrníků vůči přírodě. Právě teď v Německu řeší otázku, co vůbec udělat s dosloužilými listy rotorů – jsou to totiž kompozitní materiály, směsice plastů, uhlíkových nanovláken a skla, které je po skončení jejich životnosti velmi obtížné zase rozebrat na „prvočinitele“.

Podle odhadů německého úřadu pro životní prostředí poroste množství těžko recyklovatelného odpadu z dosloužilých větrných elektráren až na 70 tisíc tun ročně. A provozovatelé větrných elektráren ani nevytvářejí dostatečné rezervy k jejich pozdější demontáži a likvidaci. Tedy něco, co atomové elektrárny měly dávno za povinnost (aktuálně je ve fondu k demontáži atomových zařízení přes 24 miliard eur).

To není úplně malý problém, ale uvažování fanoušků je někde jinde. Docela dobře jej vystihuje komentář, zařazený ve Spiegelu do sekce „Wissenschaft“, čili věda: Svými žalobami ničíte naši budoucnost!

Pomsta vesničanům

Ach, ještě jedna, možná nesouvisející drobnost na závěr: na celoněmeckém sjezdu Zelených, který proběhl před pár dny v Bielefeldu, vzešla myšlenka ztížit budoucí výstavbu rodinných domků. Prý se na ně spotřebuje příliš mnoho materiálu. (Na větrníky ne?)

Třeba je to opravdu jediný důvod; ale stejně to ve mně budí dojem pomsty na oněch tvrdohlavých vesničanech, kteří nechtějí přijmout Jedinou Pravou Cestu Spasení.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace