Poprvé v životě jedu do Pákistánu. Doma se mě ptají, jestli se nebojím. To jsou takové ty stereotypní předsudky. Po sedmi dnech v Islamabádu musím říci, že zatím jediné město, kde jsem se trochu bála chodit sama po ulicích, byla Bukurešť... Ale vezměme to popořádku. V letadle sedím vedle Pákistánky, ptá se, odkud jsem, a když slyší, že z Česka, povídá: "Jé, zrovna před pár lety tu teroristi zavraždili dva Čechy. Mladý pár na dovolené, a takhle skončili, smutné." Smutné.
Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) je tentokrát orientovaná na komunikaci národního regulátora, respektive jaderný dozor. Koná se v hlavním sídle Pakistan Nuclear Regulatory Authority a mezi 27 účastníky jsou i zástupci provozovatele jaderných elektráren. Spolu se mnou je tu za experta ještě Swengwong Woo z Koreje (Korean Institute for Nuclear Safety).
Vedoucí delegace IAEA je Zia Shah, rodilý Pákistánec, což je výhoda, ale zároveň, protože tu má spoustu přátel, občas tiše zmizí a nechává mne řídit workshop za sebe. Účastníci jsou fajn, dva už znám z dřívějších misí, další se ke mně hlásí, že byli v Praze, Liberci, Plzni, Příbrami, Dukovanech... Opěvují, jak je Česko moc krásná země.
Zahájení je nesmírně oficiální a slavnostní. V Iránu zahajovali workshop slovy "Ve jménu Boha", tady to vylepšili: profesionál nám muezínským stylem zazpíval celou modlitbu.
Druhý největší muslimský stát na světě
Pákistán vznikl v roce 1947 odloučením muslimské části Indie. Hindů z území Pákistánu se stěhovali do Indie, muslimové z Indie se stěhovali do nového Pákistánu, což se neobešlo bez krveprolití. Až do roku 2007 se střílelo a probíhaly teroristické útoky na obou stranách, od té doby je prý pokoj a bezpečno (odhlédneme-li od toho, že o území Kašmíru se dodnes občasně válčí. Na všech mapách, co jsem tu viděla, je území Kašmíru decentně malované tak trochu jako "země nikoho" a hranice je pouze vytečkovaná).
Pákistán je asi desetkrát větší než ČR a má zhruba 200 milionů obyvatel, od 90. let se jejich počet zdvojnásobil. Kvůli náboženství odmítají antikoncepci. Ženy jsou tu moc krásné, pokud nechtějí, nemusejí se zahalovat, chodí oblečené většinou v krásných šatech typu sárí. Na koupání mají plavky se sukýnkami – to by spousta Češek potřebovala! Na rozdíl od jiných muslimských zemí pátek není svátek, normálně se pracuje, a sobota a neděle je víkend.
Energetický program
Pákistán vyrábí 64 % elektřiny z fosilních zdrojů (půl na půl z ropy a plynu), 27 % z vodních, 7 % z jádra a 2 % z OZE. Na jednoho obyvatele ročně připadá 471 kWh, což je hluboko pod světovým průměrem (3 127 kWh). Čtvrtina obyvatel elektřinu nemá. Kvůli špatnému stavu přenosové soustavy se asi 17 % vyrobené elektřiny ztrácí.
Dovoz ropy a plynu silně zatěžuje státní rozpočet, hospodářství v poslední době oslabuje. Celková instalovaná kapacita je přes 29 GWe, ale často je k dispozici sotva polovina (problém je voda, kvůli jejímu nedostatku nelze stavět další vodní elektrárny). Jadernou energetiku zahájili poměrně brzy – první reaktor v Karáčí spustili už v roce 1971. Slouží také k odsolování mořské vody. Palivo z přírodního uranu je domácí provenience. V letech 2000 a 2011 přibyly dva v lokalitě Chashma a další dva pak ještě v letech 2016 a 2017. Obohacený uran se dováží z Číny. Centrifugový obohacovací závod je od roku 1984 v provozu v Kahutě, ale zřejmě ne pro civilní účely.
Pákistán má jaderné zbraně, nepodepsal Non-proliferation Treaty, takže kvůli všelijakým mezinárodním omezením a sankcím těžko hledá partnera pro výstavbu jaderných reaktorů. Jediný, komu to nevadí, je Čína; postavila první čtyři reaktory v lokalitě Chashma a nyní u Karáčí staví dva další. Spouštění se předpokládá v roce 2022. Použité palivo se skladuje v bazénech u reaktoru, uvažuje se o suchých skladech v lokalitách jaderné elektrárny.
Pákistán také provozuje dva experimentální reaktory, synchrotron na výrobu izotopů pro lékařské účely a zařízení pro velkou průmyslovou defektoskopii. Pákistánská atomová komise vybrala osm dalších míst pro postavení 32 dalších reaktorů. Předpokládá se desetinásobný růst potřeby elektřiny po roce 2030!
Vojenský program
V Khushabu, 200 km jižně od Islamabádu, jsou čtyři těžkovodní reaktory pro výrobu vojenského plutonia fungující postupně od roku 1998. V blízkosti je též malá výrobna těžké vody. Přepracování vojenského materiálu se odehrává v blízkosti lokality Chashma. Francouzi zde stavěli závod, v roce 1978 ho opustili, a Pákistánci ho nyní renovují.
Program jaderné zbraně zahájili v roce 1972 a už v roce 1983 uskutečnili první test jaderné bomby. V roce 1998 pak dalších pět testů v pouštích Balúčistánu, čtyři plutoniové a jeden s obohaceným uranem. Nabízí se tak otázka, proč Američanům nevadí obohacování v Pákistánu a v Iránu ano. Že by šlo o ropu?
Islámábád
Překvapilo mě, jak je Islámábád zelené město – samé parky, stromy, všude hojně a nahlas zpívají ptáci. Je postavené před asi padesáti až šedesáti lety, moderně urbanisticky konstruované ve čtvercové síti, přiléhající jihem k historickému Rávalpindí. Slouží jako východiště pro turisty směřující na sever do oblasti Karakoram, Nanga-Parbat a osmitisícovek, kterým vévodí K-2.
Blíží se monzun, tak se starají, aby byly všechny odtokové kanály volné. Televize ukazuje, jak na severu země už jsou záplavy.
Stojí tu druhá největší mešita Asie, moderní Faisal Mosque (nechal ji postavit saudskoarabský král Faisal), krásný národní památník ve tvaru květu a několik muzeí kultury, přírodovědy a historie. Jsou tu uchvacující nálezy z neolitických civilizací údolí Indu i z počátků islámu v 16. století.
Vzdělání
Celých 44 % dětí neumí číst a psát. Vláda prý velmi podporuje vzdělávání, ale je zde několik zádrhelů: populace roste rychleji než kapacita vzdělávacích zařízení. Pro chudé z odlehlých oblastí je obtížné dojíždět, tedy vůbec se do školy dostat. Přibývají statisíce uprchlíků ze sousedního Afghánistánu – polovinu z nich tvoří děti pod 14 let a těžko se pro ně organizuje a financuje škola.
Děti se ve škole učí urdštinu jako první jazyk, angličtinu jako druhý, lokální jazyk podle toho odkud jsou (například pandžábštinu, paštúnštinu apod.), arabštinu kvůli náboženství, aby si mohly číst korán, a fársí (perštinu), protože v něm je napsána většina historických textů. Mají z toho chudinky hrozný guláš, je toho na ně moc, a ve výsledku neumí nic. Volá se po reformě školství.
Bezpečnost
Jako delegace IAEA jsme tu za VIP a velmi o nás pečují, zejména z hlediska bezpečnosti. Všude, kam se jen hneme, jezdí s námi doprovodné houkající a blikající vozidlo se čtyřmi samopalníky, nebo sedí mladík se samopalem na klíně přímo s námi v autě.
Doprovázejí nás i do muzea, obchodního domu, do mešity. V hotelu jsou bezpečnostní rámy, v nichž pípají i moje brýle, takže tam se se samopalem nemůže. Kolegové říkají, že kdybychom byli normální turisté, tak můžeme všude, kam bychom chtěli, je prý tu nyní bezpečno, útoky byly aktuální do roku 2007 a od té doby se podařilo terorismus soustředěným a nákladným úsilím za mnoha obětí z řad speciálních policistů, kterým se tu říkalo "Taliban Hunters", drasticky snížit.
Historickým paradoxem je, že Talibán kdysi podporovala Benazir Bhutová, dřívější premiérka Pákistánu. Služba v armádě už od 80. let není povinná, ale Pákistánci ji vnímají jako čest a hrdost.
Speciální skupina tajné policie nedávno odhalila za pomoci nejmodernějších elektronických nástrojů skrytý systém financování terorismu. Mezi policií a armádou není moc koordinace, lokální (kmenové) bezpečnostní sbory trpí podfinancováním ze strany centrální vlády.
Naše ministerstvo zahraničních věcí označuje za nejnebezpečnější oblast Balúčistán. Když se ptám proč, kolegové vysvětlují, že to je oblast nejbohatší na různé suroviny, uhlí, kovy, drahokamy... Takže tu panují všelijaké zájmy. Balúčistán se chce osamostatnit a to vede k častým ozbrojeným střetům. Až se jim podaří to nějak vyřešit, bude to zlatý důl turistiky – podle fotek je tu čarokrásné mořské pobřeží.
Různé "security" útvary a organizace jsou tak důležité, že při komunikačních cvičeních v rámci workshopu je účastníci vždy jmenovali mezi nejdůležitějšími skupinami, s nimiž je potřeba počítat v komunikaci.
Zvyky a komunikace
Workhop se začíná později a končí dříve, než je time schedule, kolega z IAEA, který je rodilý Pákistánec , říká, že musíme respektovat národní zvyky. Ze svých studentů mám radost, jsou velmi aktivní, dychtiví informací z jiných zemí, hodně se ptají. V praktických cvičeních pracují pilně a s velkým zaujetím.
Ze cvičení "Veřejné slyšení" udělali grotesku, když se vehementně vžili do rolí novinářů, farmářů, protijaderných aktivistů. No nevím, jestli by se takhle bavili i tváří v tvář reálné rozčílené veřejnosti.
Tvrdí, že většina národa je pro jádro, ale ještě nikdy neudělali žádný skutečný průzkum mínění, ani analýzu médií. Ta jsou z velké části v soukromých rukou.
Komunikují většinou jen formálně a oficiálně prostřednictvím tiskových zpráv a technických dokumentů. Vůbec nepracují se sociálními sítěmi, ani nevědí, kolik veřejnosti a jak je používá. Ovšem na ulicích má mobil v ruce každý, takže to očividně podceňují.
Když se bavíme o postojích veřejnosti, tak říkají, že tu mají rčení: Kdo má prázdné břicho, není nebezpečný, protože se stará jen o své živobytí a je vděčný. Kdo má plné břicho, je nebezpečný, protože začne vymýšlet blbosti. Myslím, že to je pravda, a že totéž je i příčinou toho, jak dnes vypadá západní společnost. Daří se jí příliš dobře, tak vymýšlí blbosti (politickou korektnost, správně zakřivené banány, apod.).
Obyčejní lidé jsou tu moc hodní. Nejlepší lidi jsou prý na severu, prý bych se tam cítila jako doma, jsou tam modroocí lidé, velmi pohostinní, krásná příroda. Na historických místech jsou rozsáhlé vykopávky: Mohendžo Daro, Gandhara, místa civilizace z údolí Indu, datované už od sedmého tisíciletí před naším letropočtem. Jsou prý turistům přístupné. Asi by to chtělo jet sem ještě jednou jako turista.
K jídlu si užíváme placky čapátí a placky nan, různé pálivé omáčky a smažené nugetky a plněné trojúhelníčky, karí, masové nudličky... Pákistánci prý ze všeho nejvíc milují maso na jakoukoliv úpravu. Krávy u nich nejsou svaté, tak je jedí. Vepřové ne.
Ve svých prezentacích představuji zkušenosti z komunikace s veřejností nejen z pohledu operátora jaderných elektráren ČEZ, ale i našeho státního dozoru a dalších jaderných institucí. Mezi kolegy znalými České republiky se těší obzvláštní úctě předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, mluví o ní v superlativech a Zia, co pracuje ve Vídni, míní, že by měla být prezidentkou ČR.
Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).
