Dušičkové věnce a květináče s chryzantémami vroubí naši cestu do hlubin podzimu. Choulíme se k obydlím, potápíme se do časů minulých, kdy s námi tady ještě byli ti dnešní nebožtíci. Jsou víc než jména na náhrobcích. Vrostli do nás a neopustí nás, dokud my neopustíme je.
Slunce z posledních sil krmí naše naděje i běsy. Rozhrnujeme oponu, kterou všední dny zahalují jeviště vzpomínek, a podáváme ruku minulým výjevům, hledíme do tváří, o nichž jsme nikdy nepochybovali, a jsme náhle udiveni nepravděpodobností toho, co patřilo a patří k našemu životu. Světýlka svíček, ohýnky znamení, vzkazy hvězdám, jež nám svým mžikáním slibují pochopení a přízeň. Proto se brzy stmívá, aby s námi byly déle, učí nás vážit si světla.
Opar vzlíná z moravských úvalů a auto bzučí po dálnici od severu k Brnu. Chvat vozidel jako by nepatřil doprostřed bukolické krajiny s mírnými kopečky, kam se víc hodily pochodující pluky císaře Napoleona. Mohlo to vypadat malebně, než jejich kosti splynuly s touto půdou, a nemají hřbitovy a nemají hroby.
Austerlitz, Austerlitz, převaluje se to slovo na jazyku, vynořuje se s ním jedno pařížské nádraží a vane jím neutuchající proud slávy, než náhle a najednou – zrada aliterace: Auschwitz. Ano, také proto už není v Rousínově židovské ghetto. Míjíme tabuli s názvem města a smutek zalévá údolí. Potřebovali bychom vzdálený přístup, potřebujeme cosi opravit na ploše minulého času, stejně jako nám aplikace dává možnost přecházet z jednoho počítače na display druhého. Vzdálený přístup je sdílení. Snesli bychom je?
Mír této krajiny viničně šumí a naklání se do Rakous. Tím směrem odtud odtekla i němčina a nebylo to bez křiku a nebylo to bez ran. Babička, než se definitivně rozhodla pro samostatnost šikovné švadleny, nastoupila na krátko do služby v brněnské rodině a první, co se musela naučit, byla věta: „Gnädige Frau ist nicht zu Hause.“ Pamatovala si to do smrti, stejně jako nezapomněla na skupiny mladíků v bílých podkolenkách vypínavě se procházející po vyškovském náměstí. Rousínovské ghetto je pryč, ostrůvek německých vesnic je pryč. Ale dějiny přece nekončí. Co přijde dál?
Pestrá látka krajiny se vine jako šál, ale barevnému listí něco chybí. Zčista jasna je tu stará a neúprosná asociace. Štiplavý dým podzimních ohňů. Ano. Trpká chuť hořící bramborové natě. Tak vonělo a chutnalo přece dětství. S ním zmizely z polí i brambory. Ten pokrm chudých je prý teď u nás jen z dovozu. Vypadá to tak, že vše pracné, obtížné a namáhavé se snažíme hrnout z našich životů jako okopávání brambor. Chtěli bychom život lehčí a lehčí, až nebude vážit skoro nic. Ale za co bude pak stát?
Jazyk je výsměšný. Říkáme předkové, ale musíme k nim couvat. Dušičky jsou dny zpětného chodu. Uháníme kupředu, a máme zařazenou zpátečku. Paradoxní doba krátících se dnů. Paradoxní doba, kdy lidí ve vesnicích ubývá, a domů a aut přibývá. Chryzantémy jsou paradoxní květiny, rozkvétají, když všechny ostatní kytky vadnou, a čistí vzduch. Proto je pěstují v kabinách kosmických lodí.
