V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL).
US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie.
Stejnou zradu zažili Češi a Poláci
Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii.
Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina.
Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech.
Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví.
Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS.
Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci.
Proč je turecká invaze
Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou.
Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes.
V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.
Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli.
Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“.
Kam až Turci mohou zajít
Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů.
Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO.
Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera.
Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč?
Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná.
Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL.
Koho ještě Erdoganovi prodají?
Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna.
Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.
