Aktuální debata o přechylování s sebou nese silná prohlášení, jako že každý by měl mít právo jmenovat se, jak chce, nebo že přechylování je ponižování žen, protože vyjadřuje ženskou podřízenost mužům. Vskutku?

Debata o ženských příjmeních není ničím novým. Už Jan Neruda takto v 70. letech 19. století popisoval Čechy o 50 let později ovládané ženami a předvídal opačný model: „Antonín Procházčin, putzmacher. František Proščin, modista. Josef Landin, modista. Člověk by si myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí. Právě tak jako támhle Václav Zubaté, Jan Dlouhé, Jiljí Červené.“ Pavel Eisner k tomu v knize Chrám i tvrz dodává: „Všímavý Neruda (ale) cítil, že fantasmagorií je vlastně i náš životní normál – že totiž žena, pokud by šlo o její příjmení, nikdy, ani na vteřinu od kolébky do hrobu, není prostě svá, pro sebe a za sebe, nýbrž je něčí, vždy je -ová.“

Boj proti mýtu

Pavel Eisner v krátké poznámce vlastně potvrzuje námitku, že přechýlené příjmení je přivlastňování ženy mužem. „Položili jste si otázku, jaký význam má ono -ová v ženském příjmení? Znamená přece, že dotyčná paní je Hamáčkova, Babišova a Okamurova či Klausova, že vám jako vaše manželka podléhá, že je vaše, že vám není rovna, že jste jejím pánem,“ napsala Tereza Brdečková v Deníku N. 

Jenže jazykovědci tvrdí, že jde jen o mýtus. Ani ve staré češtině totiž neplatilo, že by tato přípona jednoznačně vyjadřovala vlastnictví. „Příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou ‚jenom jako ony‘: barva růžová je barva ‚jako růže‘. Analogicky paní Nováková je ‚jako pan Novák‘, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.“

Jinými slovy: kdysi skutečně existovala v hovorové češtině přivlastňovací přípona -ova pro nesezdané ženy, to ale neznamená, že -ová je přivlastňovací. Onu zmiňovanou příslušnost k rodině ostatně můžeme někde ještě zaslechnout i ve tvarech mužského příjmení, když se říká třeba Pepa Novákovic. Pokud tedy někdo chce, aby se ženská příjmení nemusela přechylovat i kromě dnes stanovených výjimek, měl by přinést opravdové argumenty a nestavět na údajných křivdách. Dlouhá desetiletí je přitom hlavní autoritou v oblasti přechylování jazykovědkyně Miloslava Knappová. Ženy tedy utlačují ženy, chtělo by se ironicky poznamenat.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Autor je novinář.


Share on Myspace

Civilizace