Už minimálně dva dny je jasné, že ve Švýcarsku má pršet, ale je fakt, že o den dříve se předpověď nenaplnila. Je krátce po půl deváté. Mám nastudované památky Lucernu, kam máme jet, a už se nemůžu dočkat.

Mirek se posadí na posteli a prohlásí: „Má celý den pršet. Je před námi ještě 900 kilometrů – já bych ten Lucern zrušil.“ Vzdávám se. „Podíváme se do Ženevy, je tam krásný vodotrysk, je to velmi fotogenické,“ láká mě Miroslav a významně ukazuje na Kožeňáka (fotoaparát). Vyrážíme krátce po desáté. Směr Bern.

„V Ženevě bychom se mohli najíst,“ prohlásí manžel, abychom o hodinu později, vyhladovělí, zaparkovali u jedné z pump a za, bratru, tisíc českých korun zhltli v restauraci bez klimatizace půlku, pravda, vynikajícího kuřete, hranolky a salát. Zato tam měli schránku, a tak jsme mohli poslat pohled strýčkovi (86), což činíme ze všech míst.

Švýcarsko je pekelně drahá země, nicméně zdejší krajina je nádherná. V jednom z městeček si vyžádám fotopauzu a vybíhám (doslova) k jezeru a místnímu zámku. A pak už zase pokračujeme dál, časomíra na navigaci ukazuje, že máme asi tak dvě hodiny času na zastávku v Ženevě. Prima. Tedy až do chvíle, než nás překvapí oranžová cedule.

Objížďka!? No, zkrátím to. Cesta po švýcarském venkově, mezi poli, starobylými městečky a jezery byla nádherná, ale zabrala nám přesně ty dvě hodiny. Když sjíždíme na silnici do Ženevy, mezi luxusními domy se na chvíli objeví Ženevské jezero a – „Vidíš ten vodotrysk?“ jásá Miroslav, zatímco já ani nestačím nasadit brýle na dálku. „Vezmu to už na dálnici do Španělska, nemáme čas,“ prohlásí můj muž. Maminka mi občas říkala: „A hodinky s vodotryskem bys nechtěla?“ Hodinky fakt ne.

Do cíle, tedy španělského Roses jsme dorazili ve 23 hodin. Miroslav odjíždí zaparkovat Červenýho, zatímco já čekám ve vstupní hale hotelu. Recepční je nakvašená, že slouží přes čas. Nakvašený se vrací i Miroslav, protože opět nefunguje vjezd do garáže. O hodinu později máme jedno konečně zaparkované auto, dva vybalené kufry a čtyři vypitá piva (každý dvě).

Roses, Costa Brava, Španělsko. Foto: Jana PavlováBudím se brzy, což se mi stává vždy, když jsem nervózní. Čeká na mě škola. Když jsem tam před dvěma týdny volala, žena ve sluchátku mě ubezpečila, že mám přijít a najdou pro mě vhodný kurz. Honím Mirka ze snídaně, nechci přijít pozdě. Vyrážíme na cestu, je to jen šest minut jízdy. Myslím, že zítra už to zvládnu pěšky, podél pláží. Navigace opět stávkuje, Miroslav se ale nedá a vjíždí do zákazu. Loučím se a vyrážím.

 

V recepci školy mě vítá žena středního věku. Spustím na ni, kdo jsem a že zde mám začít kurz španělštiny, asi 20 hodin, loni v Denii jich bylo 40, jen nevím, jakou úroveň… Zarazí mě rychle. „Nemáme dostatek studentů, Roses je malé, a tak kurzy neotevřeme.“ Ptám se ještě na možnosti v okolí. Snad Figueres. Volám tam. Kurzy začínají v září. Nenašla jsem ani soukromé profesory.

Zcela zničená se vydávám na cestu zpět do hotelu. U první plážové sprchy si smočím vlasy. Odnese to i tričko. Miroslav mi nemůže přijet naproti, protože neví, kde jsem. Nevím to ani já, jsme tu první den. GPS v mobilu stávkuje a nechce mi ukázat cestu pro pěší. Cedule u pláže, která přibližuje místní cyklostezky, mě ubezpečuje, že trasa je dlouhá maximálně 10 kilometrů. A pak náhle zjistím, že cesta kolem moře končí. Sejdu mezi hotely a snažím se znovu přesvědčit navigaci, že nejsem autíčko. Ha! Hotel je 800 metrů odsud.

Stáhla jsem si jednu aplikaci na výuku slovíček. Miroslav mi pustil španělskou televizi. Budu to muset vzít v duchu „škola hrou“. Všechny plány vzaly za své. Tahle Cesta bude hodně jiná. V Chalkidiki, o němž jsme také uvažovali, vichřice zabila české turisty. Myslím, že jsme měli jet na tu Kubu! Nebo ne?


Share on Myspace

Civilizace