Švédská vláda byla v pondělí 21. června oficiálně svržena parlamentem. Stalo se tak vůbec poprvé v dějinách země.
Ne, že by ve Švédsku dříve k vládním krizím nedocházelo. Ale předešlí premiéři dodržovali neoficiální princip, že pokud je jejich podpora vysloveně nejistá – například pokud prohráli důležité hlasování – odstoupí raději sami, než aby nechali věc dojít až k formálnímu vyjádření nedůvěry. Stefan Löfven, současný ministerský předseda, postupuje ovšem trochu jinak. Jako by se trochu inspiroval ve střední Evropě: prostě se drží a drží, dokud to jde.
To se projevilo už po posledních volbách roku 2018, ve kterých jeho strana utrpěla nepříliš přesvědčivé vítězství a v parlamentu vznikl guláš, ze kterého bylo prakticky nemožné poskládat něco funkčního. I když se tehdy ozývaly hlasy, že za tenhle špatný výsledek by měl Löfven přijmout zodpovědnost a poděkovat se, nic takového neudělal, a naopak projevil zájem o pokračování v premiérském křesle.
Jednání se tehdy táhla několik měsíců a výsledkem byl extrémně menšinový kabinet složený ze sociálních demokratů (S) a Zelených (MP). Vláda měla jen 116 křesel ze 349 a až doteď ji udržovala při životě síť tolerančních dohod s několika opozičními stranami. Jednalo se o stranu středu (C) a liberální stranu (L), které měly od vlády oficiálně slíbeny určité ústupky.
Ani jejich hlasy by ovšem k většině nestačily, a tak Löfvenův kabinet držela u moci ještě levicová strana Vänsterpartiet, což je historická následnice švédské komunistické strany, asi podobně jako němečtí Linke. Tito soudruzi si údajně pro svoji toleranci kladli jen dvě neoficiální podmínky, takříkajíc červené (nebo přímo rudé?) linie – že vláda neoslabí práva zaměstnanců a že nedojde ke zpochybnění regulace nájemného.
Právě ta druhá rudá linie byla letos překročena, když se vláda rozhodla vyplnit jeden z bodů požadovaných liberály (L) a začít uvažovat o uvolnění regulovaného nájemného aspoň v novostavbách nebo v bytových jednotkách po rekonstrukci. Zatím šlo jen o návrh, který neměl ani formu zákona, ale pro Vänsterpartiet byl i tak nepřijatelný.
Mimořádné okolnosti občas vytvářejí nestandardní partnerství a k hlasování iniciovanému de-facto komunisty se připojila celá pravice včetně Švédských demokratů, protiimigračně orientované strany, kterou ve Vänsterpartiet obřadně nesnášejí. Výsledkem bylo 181 hlasů pro pád vlády, tedy bezpečná většina (švédský Riksdag má 349 členů). Je to poprvé v dějinách Švédska, co byla sedícímu premiérovi v průběhu volebního období vyslovena nedůvěra.
Podobně jako v závěru filmu Hledá se Nemo, následuje kardinální otázka „A co teď?“
Premiér Löfven má čas na reakci do příštího pondělka. Může buď vyhlásit předčasné volby, nebo rezignovat na funkci a požádat mluvčího parlamentu, aby se pokusil sestavit z parlamentního guláše nový kabinet.
Pokud by došlo na předčasné volby (jen rok před řádným termínem), aktuální preference naznačují, že výsledkem by byl další guláš. Ačkoliv bezprostřední příčinou pádu Löfvenova kabinetu bylo regulované nájemné, vytváření další vlády zase jednou naráží na ožehavé téma azylové a migrační politiky, a to i (nebo právě!) na pravici.
Dvě pravicové strany (M, KD) jsou už dnes ochotny spolupracovat se Švédskými demokraty (SD), protiimigrační stranou. Ta sice byla dříve izolována „sanitárním kordonem“, ale ten se poslední dobou přece jen narušil. Preference třetí víceméně pravicové strany (liberálů, L) se poslední dobou propadly natolik, že by se asi do parlamentu nedostala.
Zato čtvrtá strana tradičně řazená k pravému bloku (středová strana, C) v současné době víceméně zabraňuje tomu, aby se nějaká středopravá vláda mohla ujmout moci. Centerpartiet je ekonomicky značně doprava, na švédské poměry asi nejvíce, ale zároveň se hlásí ke vstřícné migrační politice a zásadně odmítá jakoukoliv formu spolupráce se Švédskými demokraty. A dokonce své kolegy na pravici vybízí k tomu, aby si svoji ochotu zase rozmysleli.
Při současném rozložení sil se bez C nedá sestavit žádná středopravá či středolevá vláda. Situace pro pravici by mohla být o něco málo lepší, kdyby se Zelení (MP) nedostali do příštího parlamentu; ekologická témata totiž ve Švédsku přebral od MP kdekdo a nepříliš inspirativní Zelení se neustále potácejí kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Ale není jisté, zda by vypadnutí Zelených stačilo. Problém, který mají v C se Švédskými demokraty, je značný…
Nakonec tedy ani nelze úplně vyloučit, že z této ostudné situace Stefan Löfven ještě vytěží svůj třetí kabinet. Nikdo jej sice nemá příliš rád, ale mezi opozičními stranami také moc lásky nepanuje.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
