Nečekaně mi přisvištělo pozvání do pořadu 360 Michala Půra na CNN Prima News. Jednalo se o diskusi na téma „bezpečnostní situace ve Francii“, podnícenou dvěma kritickými dopisy francouzských vojáků. K tomuto tématu je ještě hodně co dodat, ale do televizního vystoupení se to nevešlo; v televizi má každá minuta cenu zlata. Proto nezbývá, než všechny dodatečné úvahy vtěsnat do článku. Tady jej máte.

Nejdřív stručně k aktuální situaci. Úmysl provést vojenský převrat se obvykle předem neohlašuje na stránkách novin, takže na nějaké bezprostřední divadlo v podobě tanků valících se po Champs-Élysées to nevidím. (Bezprostřední proto, protože kde bude stav věcí někdy za pět let, těžko prorokovat.)

Spíše je to opravdu varování před spontánním vývojem, možná i trochu „provokace“, vlastně docela chytrá. Pokud to teď prezident Macron přežene s odvetou a trestáním signatářů, bude působit jako uražený despota, což mu u voličů nijak nepomůže. Ale nezareaguje-li nijak, nebo jen velmi slabě, bude to zase z jeho strany vypadat jako tiché potvrzení, že temné poměry popsané v obou dopisech jsou reálné – a on coby výkonná hlava státu je za ně aspoň částečně zodpovědný.

Nicméně pojďme na chvíli hypoteticky uvažovat o tom, že se skutečně stalo neslýchané a v čele Francie stanula vojenská junta. Co by mohla dělat?

Zadrhne se integrační motor EU?

Z mezinárodního hlediska by se Francie pod vládou generálů ocitla v horší, ale nikoliv zásadně horší pozici, než jakou má teď. Pro francouzské zahraniční vztahy je rozhodující, jak by reagovala EU. A na to, aby v Bruselu křičeli příliš hlasitě, se nacházejí trochu moc blízko k francouzským hranicím. Asi tak tři hodiny jízdy tankem, možná dvě, vezmete-li to po dálnicích. Už jen tato skutečnost, snadno viditelná na každé mapě, by kariérní politiky v sídelním městě unie poněkud brzdila ve verbálních odsouzeních.

Odhlédneme-li od verbálních odsouzení, mírných či ostřejších, reálné sankce by se nejspíš nekonaly. Po brexitu si už EU nemůže dovolit ztratit další velkou členskou zemi. Pokud by noví páni Elysejského paláce nezačali páchat něco opravdu příšerného, mohli by si v Bruselu zajistit určité diplomatické krytí. Bojujeme proti terorismu atd.

Ve skutečně prekérním postavení by se ocitli němečtí Zelení, kteří momentálně mají velmi slušnou naději na zisk kancléřského úřadu. Vývoj, při kterém v Berlíně zasedne na trůny moci zelená kancléřka a v Paříži pro změnu nějaký představitel tvrdé pravice, se přitom může uskutečnit i bez převratu, naprosto mírovými volbami. Tzv. integrační motor unie by se v takovém případě pořádně zakuckal.

Za slabé vlády se množí loupežníci

Pokud jde o samotné potlačení projevů kriminality a náboženského extremismu v problémových zónách, tam by vojenská vláda měla skutečně šanci dosáhnout toho, po čem oba dopisy volají.

Historicky vzato není taková situace nijak výjimečná. Za slabé vlády se vždycky množili loupežníci všeho druhu, a nakonec se s nimi muselo něco dělat. Technicky na to současná civilizace nepochybně má. Pokud už Gnaeus Pompeius dokázal potlačit středomořské piráty natolik, že dalších tři sta let o nich téměř nebylo slyšet, jistě by to dokázala i moderní Francie se současnými „hordami z předměstí“ (les hordes de banlieue), o kterých se píše v prvním dopise.

Mám za to, že v téhle souvislosti se často zapomíná na jednu důležitou okolnost. Člověk zvyklý na pravidelnou výplatu sociálních dávek a na to, že potraviny se kupují v obchodě za rohem, není zrovna ideálním materiálem na nezlomného partyzána. Řadový obyvatel paneláku na předměstí nemá to samé know-how a houževnatost jako Paštuni z Hindúkuše, které adoruje. Ti jsou po dlouhá staletí zvyklí přežívat mráz a hlad v nehostinných horách, on nikoliv. I kdyby jeho duší zmítali ti nejhorší běsi, duševní vybavení nezbytné pro úspěšnou guerrillovou válku mu bude scházet.

Skutečně těžký úkol by přišel potom, v momentě, kdy zbraně umlknou. Co potom?

Nikdo nechce být v učebnicích na jedné stránce s Hitlerem

Jste vojenská junta a krátkou, ač krutou válku v předměstích jste vyhráli. Máte v rukách určité množství zajatců chycených se zbraní   ruce. Kromě nich musíte brát v potaz i podstatně širší vrstvu obyvatelstva, pojmenujme ji třeba „podhoubí“, která s nimi sympatizuje. Toto „podhoubí“ je zatraceně velké; podle průzkumu agentury IFOP z listopadu 2020 dává přednost 38 procent francouzských muslimů právu šaríja před sekulárními zákony republiky (mezi mladými dokonce 57 procent). V roce 2016 to bylo „jenom“ 29 procent. Situace se tedy za posledních pět let zhoršila.

Dejme tomu, že byste se jako junta chtěli inspirovat v československých dějinách a nějakou podmnožinu těch lidí odsunout z Francie s tím, že už se s nimi nedá dále žít v jednom státě. Jenže do přirozeně se nabízejícího Alžírska je nijak snadno nevyvezete. Jednak hodně z nich nejsou vůbec lidé alžírského původu, jednak o ně ta země samozřejmě stát nebude; má svých vlastních problémových jedinců dost. Na rozdíl od Německa roku 1945, které bylo úplně poraženo a nemohlo se k situaci nijak vyjadřovat, by se severoafrické státy patrně takové snaze aktivně bránily.

To by pro juntu znamenalo vybojovat další válku, tentokrát s tím Alžírskem. Není to nemožný úkol, třeba by ji vyhrála, vybavení k tomu má. Ale výsledkem takové války by bylo silně destabilizované sousedství. Většina racionálních Evropanů se shodne na tom, že jedna Libye úplně stačí.

Jaké jsou další možnosti? Převýchovné tábory v čínském stylu? Tady lze zase o jejich účinnosti historicky pochybovat. Španělská levice přežila desítky let Frankova režimu. Japonští křesťané přežili tvrdý útlak šógunátu. Ani Sovětský svaz neudělal ze svých občanů nový druh člověka.

A dále než k převýchovným táborům ani ta nejbrutálnější západní vojenská vláda nesáhne. Nikdo nechce být v učebnicích historie zapsán na jedné stránce s Hitlerem.

Francouzští muslimové čím dál více inklinují k právu šaríja

Vlastně není potřeba chodit do hypotetické budoucí Francie. V podobné situaci se nachází Izrael a její vývoj teď vidíme v přímém přenosu. Moc pozitivní není.

Izraelci mají nepochybně podstatně méně skrupulí než běžný stát EU, ale s početnými a kompaktními nepřátelskými komunitami žijícími v jejich těsné blízkosti také nic zásadního udělat nemohou. Pomocí vojenské síly dokážou vynutit dočasné příměří, ale s vědomím, že v nejbližším vhodném okamžiku jim protistrana půjde zase po krku. Třeba ve chvíli, když se v Bílém domě vystřídají prezidenti a je nutno dojednávat nový diplomatický status quo.

Do věci by mohl zasáhnout ještě jeden trend, ke kterému jsem nicméně trochu skeptický. Seděl jsem před pár dny s jedním mladíkem, který žije ve Francii, a ten mi říkal, že určitá část Arabů tiše odpadla od islámu. Kdyby jich bylo čím dál více, mohlo by to tu uzavřenou komunitu postupem času rozpustit.

Proč jsem skeptický? Na jednu stranu jsem si víceméně jist, že i mezi muslimy se tiše a pomalu šíří různé podvratné myšlenky – liberalismus, ateismus atd. V každé společnosti se najdou lidé, které přitahuje pravý opak zavedených norem, a při dnešních komunikačních možnostech se k zakázaným idejím nevěřících dostanete snáze než kdy dříve. Známý ateista Dawkins tvrdil už před třemi lety, že v islámském světě se stáhlo třicet milionů kopií arabského překladu jeho knihy Boží blud. To není zrovna malé číslo.

Čím si ale nejsem jist, je to, jestli tenhle proces v průběhu nejbližších desetiletí k něčemu bude, aspoň z toho civilizačního a bezpečnostního hlediska. Není totiž patrné, zda tento proces ohrožuje ono “tvrdé sunnitské jádro”, které je podstatou problému, nebo zda jenom dochází k erozi jeho vnějších okrajů, které byly stejně z principu nespolehlivé. V tom druhém případě by „tvrdé sunnitské jádro“ mohlo dokonce posilovat tím, že váhavější nebo méně oddaní jedinci odpadávají a koncentrace fanatiků roste.

Pamatujete si na ty výše citované průzkumy mínění z let 2016 a 2020? Procento příslušníků francouzské muslimské komunity, kteří dávají přednost právu šaríja, vzrostlo. A ne málo, o deset procentních bodů za necelých pět let.

Takhle nevypadá příznivý vývoj.

Evropané vlezli do pasti

Suma sumárum, abychom tento článek nějak zakončili. Slušně řečeno, mám za to, že Francie je ve slepé uličce. Neslušně, ale výstižněji řečeno, francouzská situace je FUBAR, Fucked Up Beyond Any Repair.

Ač jsem v mnoha věcech opatrným optimistou, tady žádné dobré vyhlídky nevidím. Teď jde hlavně o to, nevlézt do podobné pasti.

Francouzi vlezli do svojí pasti z bývalé koloniální pýchy a krátkozrakosti, na kterou „dojelo“ i jejich dávné impérium v rozvojovém světě. Němci do ní lezou ze spasitelského komplexu, který jim neumožňuje posuzovat některé věci pragmaticky a nasazuje jim hypermoralizující, leč křivé brýle. O Švédech by se dalo říci něco podobného jako o Němcích.

Pokud to uděláme i my – a zatím nevidím žádnou garanci, že ne – bude to proto, abychom se někomu zalíbili. To je totiž zase slabá stránka kmene Čechů.

Já bych se osobně radši nelíbil.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace