„By-election“ čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší.

Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci „trestat“ současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami.

Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička.

Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby.

Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju…

Konec odbočky a zpátky do moderní politiky!

Červená zeď se hroutí

Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást „červené zdi“ (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování.

Jenže „červená zeď“ se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství.

Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet.

Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimerová, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo?

Všechno špatně

První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina.

Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného „Remainera“, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 procent, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu.

Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi „v regionech“ zkrátka nemůže být na škodu.

Čtvrté pozorování, možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala „okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru“ a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují.

No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli.

„Latté-macchiato brigáda“ v Londýně

Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář.

Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch.

Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokážou napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase.

Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám.

Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné.

Tohle jako by té „latté-macchiato brigádě“ v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.