Evropská politika je už od starých Římanů politikou mocenských bloků, jenom ta těžiště moci se různě přesouvala. Co my s tím?

Na začátku článku osobní přiznání, které je na místě, a kterému stejně internetoví kádrováci pátrající po třídním nepříteli neuvěří.

Dneska se veřejná sféra všelijak dělí na rusofily, eurofily atd. V téhle kategorizaci jsem něco jako ani ne bílá, ale fialová vrána, protože kdybych se měl nějak popsat, bylo by to slovem anglofilNení to zrovna jednoduchá láska, protože Británie nám Čechům nebyla nijak spolehlivým spojencem; on ten jejich pragmatismus je někdy k naštvání. Navíc je nutno si přiznat, že ta země má máslo na hlavě, co se historického útlaku různých skupin týče – a tím nemyslím jenom klasické kolonie, ale i vnitřní třídní strukturu, kdy jeden Angličan mohl být druhému zlým a nepříjemným pánem. Bohužel to do jisté míry přežívá dodnes, třeba ve formě povýšeného distancu, který dnes projevují někteří příslušníci univerzitně vzdělaných elit k nativní dělnické třídě („gammons“).

Ale nějak si nemohu pomoci. Lásku si nevybíráte a určité britské ideály jsou mi blízké, třeba odpor k centralizaci nebo stále ještě přežívající respekt k politické různorodosti a schopnosti debatovat. Třeba výměnu lídrů zvládají britské politické strany daleko lépe než německá CDU, která jako by měla z názoru své vlastní členské základny strach: demokracie ano, ale ne zase příliš, prosím.

I proto mě mrzí a štve nálada, která po brexitu zavládla v kontinentální EU, a se kterou se dost často setkávám například na německých diskusích – takové to Gott strafe England. Zrovna Němci, kteří mnohdy považují EU za pomyslný vrchol historie lidstva a jsou adekvátně hrdí na to, že zásadně přispěli k její existenci, často naprosto nechápou, že by z tak nádherného a vznešeného společenství mohl někdo dobrovolně odejít. Pak přirozeně reagují na toto rozhodnutí pohrdavě a nepřátelsky, asi jako náhle opuštěný manžel: referendum o tak důležitých otázkách je z principu špatná věc, nevzdělaní pitomci zmanipulovaní Putinem nebo Murdochem zasadili vážnou ránu ideálu sjednocené Evropy, teď si to šeredně ekonomicky odskáčou a dobře jim tak atd. Myšlenka, že s tím sjednocováním se to dá přehnat a že i v běžné milující rodině si jednotlivci chtějí zachovat určitou míru osobní autonomie, se proti tomuto postoji jen těžko vysvětluje.

Nicméně když už jsem tedy ten anglofil, sáhnu do anglické politické tradice a vypůjčím si slova krále Eduarda III., abychom o nich mohli přemýšlet.

Eduard toho jména třetí byl velký válečník, který mimo jiné připravil Francouzům drtivou porážku u Kresčaku (a tím také způsobil náhlé střídání na českém trůně). Králem byl celkem padesát let, a i když Anglii za jeho vlády vymetl černý mor, jeho země přesto neupadla do bídy. Nikdo jej nemůže podezírat ze slabosti, neschopnosti, výmluv, lokajské mentality, podřízenosti komukoliv a tak dále.

Ale ve veškeré své královské moci byl Eduard také realista, jehož heslem prý bylo typicky anglicky stručné „It is, as it is.“ Věci jsou tak, jak jsou.

No dobrá, co by aplikace takového hesla znamenala pro Českou republiku roku 2021? A stejně důležitě – co by neznamenala?

Začněme z čistě pragmatického hlediska. Středoevropský prostor je svou geografií předurčen k tomu, aby spolu jednotlivé národy intenzivně obchodovaly. Už za pravěku se do Čech vozila sůl, protože té máme proklatě málo a přitom to v těch dobách byl nejsnazší způsob, jak konzervovat potraviny. Zato jako z udělání jsou dvě významná solná ložiska hned u našich sousedů (Hallstatt a Wieliczka), takže výsledkem byl čilý obchodní styk už v dobách, kdy se tu mluvilo úplně jinými jazyky než dnes.

Dnes je ten obchodní styk samozřejmě mnohonásobně větší než za keltských knížat. Tím pádem střední Evropa tvoří přirozeně propojený prostor, ze kterého nemůžete vyseknout žádnou jeho část, aniž byste všem zúčastněným způsobili závažné problémy. Dokonce i komunistická ČSSR, která silně omezovala pohyb osob přes hranice mocenských bloků, byla podstatně méně restriktivní, pokud se jednalo o pohyb zboží. Ono to zkrátka jinak nešlo. Z tohoto hlediska funguje jednotný evropský trh zhruba tak, jak má.

Naproti tomu si neumím představit, jak by fungovalo nějaké idealistické společenství Slovanů, což je myšlenka, která v našem prostoru průběžně ožívá a zase usychá už někdy od začátku 19. století. A to ani v případě, že by mezi námi neležela mocenská historie poslední stovky let, okupace roku 1968, sovětská hegemonie atd. I kdyby toho všeho nebylo, tak vazby mezi námi, Makedonií, Ruskem atd. jsou řádově slabší, protože se nacházíme daleko od sebe a naše kultury jsou formovány úplně jinými vlivy.

Poláci, Češi a Slovinci jsou tak trochu poněmčení, na Slováky a Chorvaty měla masivní vliv uherská říše. Jižnější balkánské národy byly pod natolik dlouhou a tvrdou vládou Turků, že část těch původních obyvatel konvertovala k islámu, což je náboženství v ČR silně nepopulární – pochybuji, že by někdo stál o sousedy z Gornji Maoči, vesnice se salafistickými sklony, i kdyby jim nakrásně po slovansku rozuměl. Ukrajina byla po většinu své existence bojištěm mezi několika soupeřícími mocenskými vlivy (Litevci, Poláci, Tataři, Rusové) a dodnes je úměrně tomu nejednotná. Ruský stát, s možnou výjimkou města Petěrburgu, které do něj úplně nezapadá, se vyvíjel svým specifickým způsobem a osciloval mezi osvícenou despocií a despocií bez jakýchkoliv stop osvícení.

To jsou tak zásadní rozdíly, že je nepřeklenete žádným příbuzným jazykem. Viz také: Jugoslávie, Československo, dva daleko menší státy postavené na podobném etnickém idealismu, u kterých se ale zkrátka ty historické rozdíly projevily jako fatální. Na rozdíl třeba od Čech, Moravy a Slezska, které postupem času splynuly natolik, že se už ani samy nevnímají jako nějaké zásadně odlišné politické a kulturní jednotky.

Suma sumárum: Eduard III. by nám nejspíš po prostudování strategické situace řekl, že czexit je na rozdíl od brexitu neperspektivní. Roztrhaná síť smluv by se tak jako tak musela nahradit něčím dost podobným, v něčem možná lepším, ale v jiném zase horším.

Tak, teď jsem naštval hromadu lidí, kteří mi začnou psát e-maily o tom, jaký jsem zaprodanec Bruselu. Přejdu tedy plynule k naštvání těch druhých, aby to aspoň pršelo z obou stran. Když slejvák, tak pořádný.

Být členem nějakého společenství neznamená zaujmout podřízený a ponížený postoj a sedat na zadek před každým výplodem, který z centrály přijde. Není žádný důvod k tomu, abychom v rámci EU nebyli adekvátně asertivní. Bohužel se zdá, že naše vlády to jaksi neumějí. Pak je ale otázka, zda nás více štve ten Brusel, nebo náš vlastní vztah k němu.

Malá odbočka, zase k popíchnutí jiné části čtenářů. Když jsem na sklonku minulého století přišel na studia do Prahy, dost mě v tamních pravicových kruzích překvapila existence jakési podivně podřízené mentality vůči Němcům. Netýkalo se to zdaleka každého, ale i tak jsem neustále potkával lidi, kteří by docela dobře mohli hrát v té scéně z filmu Kurvahošigutntág, kde vesničané stojí v pozoru a uctivě nahlas zdraví to panstvo, které jede kolem. Bohužel se to týkalo i vzdělaných lidí v solidním postavení. (Kdo o tom jevu pochybujete, vzpomeňte si na ten kult osobnosti, který provázel kandidaturu Karla Schwarzenberga na prezidentský úřad. Tehdy jsem se za to patolízalství některých známých vysloveně styděl.)

To byla pro mě velká novinka, to jsem z Ostravy neznal, tam fungovaly mezinárodní vztahy zcela jinak. Nejbližšími sousedy byli Poláci a Slováci, se kterými se dalo občas popít, občas pobít, ale ani jeden z těch národů se před těmi ostatními nijak nehrbil. Idioti se samozřejmě našli na všech stranách, ale celkově byla ta atmosféra daleko vyrovnanější.

Bohužel si myslím, že naši dnešní evropskou politiku určuje spíš to přihrbení a z něj plynoucí resentimenty, a že bychom si měli systematicky kultivovat větší sebevědomí. Podíváte-li se třeba na rakouského Sebastiana Kurze, ten to zvládá na výbornou. Přitom Rakušanů je ještě míň než nás. Jsou sice o něco bohatší, ale zároveň mají určitý mindrák z rozpadu staré monarchie; ale přesto si Kurz v Bruselu prosadí, co chce, takže „öxit“ přestal být tématem. Není jej potřeba.

Velice podobně jsou na tom i Dánové. Je jich pět milionů, takže vůči sousednímu Německu jsou to trpaslíci. Přitom jsou zároveň svojí zeměpisnou polohou také předurčeni k tomu, aby museli s bezprostředními sousedy uzavírat nějaké ty smlouvy a koalice. Ale nenechají si například diktovat azylovou a migrační politiku od někoho jiného. To, že Švédi propadli omamné pitomosti “humanitárního velmocenství” a Němci si potřebují psychologicky vykompenzovat svoji nacistickou historii překmitnutím do druhého extrému, Dány prostě nezajímá. Proč bychom neměli postupovat stejně jako oni?

Protože jsme chudí, ozve se hlásek zpod stolu. Kuš a zpátky pod stůl! Nepochybně máme menší HDP na hlavu než mnozí jiní, ale žádný Čad to tady taky není a nejsme v situaci žebráka, který čeká na hozenou minci. Podřízenost je především stav mysli.

It is, as it is. Cizí národy nezměníme, jsou formovány svojí historií a životními zájmy právě tak jako my. Co bychom ale mohli změnit, je náš vlastní přístup k věcem. Nakreslit si červené linie, za které nejsme ochotni couvnout v žádném případě; mohla by mezi ně patřit třeba jaderná energetika, azylová a migrační politika, možnost dělat relativně nezávislou zahraniční politiku vůči třetím státům (Británie, Izrael). A prostor před červenými liniemi by byl ponechán k vyjednávání podle principu „něco za něco“. Nejlepším základem pro dobré vztahy je reciprocita, a nikoliv očekávání něčí milosti jen proto, že je bohatší a větší.

(Mimochodem, přesně tentýž princip reciprocity uplatněný vůči pronikání islámského vlivu do Evropy by Saúdům a spol. silně zkomplikoval život.)

 Věřím, že starý moudrý Eduard by s takovým postupem souhlasil. Ono to tak nevypadá, ale za jeho časů nebyla Anglie žádnou mohutnou velmocí. Obyvatel měla relativně málo a ekonomicky také nedisponovala tou silou jako později za průmyslové revoluce.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace