Komentář s titulkem S náhubkem politické korektnosti. Němci se bojí mluvit svobodně, který vyšel na serveru iDnes 3. srpna 2019, mě vysloveně překvapil. Málokdy chválím česká média, ale tentokrát se to výjimečně stane.

O průzkumu veřejného mínění, jenž odhalil neochotu Němců bavit se o kontroverzních otázkách, jsem už psal také. Co mě ale zaskočilo, je ochota velkého mainstreamového serveru se tohoto tématu vůbec dotknout a přiznat, že tabuizace určitých společenských problémů je sama o sobě problémem. Asi nejsem překvapen sám; stačí se podívat do komentářů pod článkem, kolik lidí tam vyjadřuje údiv nad tím, že něco takového mohlo vyjít. Tedy: díky, Ladislave Henku a díky, iDnes!

Najít takové zamyšlení v novinách skutečně bohužel není zrovna běžné. Ještě tak můžete očekávat věcnou zprávu o tom, že někoho někde rozsekali mečem, ale tahle kritická perspektiva v názorové sekci velkých novin, to už je vzácnost. Ne zase taková jako v Německu, ale přeci jen vzácnost. Daleko běžnější je „rádiové ticho“ provázené řešením jiných témat. Převážně těch vnitrostátních.

A přitom, i když odhlédneme od samotného tématu migrace a jejích dlouhodobých následků, a podíváme se na tu hlubší úroveň – svobodu slova – je to naprosto zásadní bod pro existenci moderní západní civilizace, jak ji známe.

Hlavní síla demokracie není v tom, že by přiváděla k moci zodpovědné, čestné a šlechetné anděly (či dokonce Angely). Stačí se podívat na aktuální panoptikum u nás, abyste si přáli nahradit je náhodně vybranou množinou jmen z telefonního seznamu. Hlavní síla demokracie je v možnosti ty politiky od moci zase odstavit mírovými prostředky – aniž k tomu by byl potřeba vojenský převrat nebo krvavá revoluce. Ballots are better than bullets.

Jenže nezbytnou součástí takového samokorekčního procesu je právě svoboda slova. Všechno to začíná u možnosti formulovat své názory veřejně, z toho pak plyne možnost zakládat politické organizace s lidmi podobně naladěnými, kandidovat za ně, volit je apod. Celý tenhle demokratický strom vyrůstá právě z možnosti se svobodně projevit, bez ní uschne. Protože i kdyby si devadesát lidí ze sta myslelo totéž, tak pokud se budou bát to projevit na veřejnosti, nebudou vědět jeden o druhém, a už vůbec nebudou vědět, že tvoří většinu.

Klasickým nebezpečím pro svobodu slova jsou totalitní státy, ale po dvou horkých válkách a jedné studené jsme si vůči nim už vyvinuli jistou rezistenci. Například neumožňujeme politickým stranám, aby měly svoje ozbrojené složky. Dlouho se zanedbával násilný potenciál náboženství, zejména toho islámského, ale i v tomhle směru už se začaly jednotlivé státy pomaličku vzpamatovávat.

Co ale zatím neumíme řešit, je ohrožení svobody slova ze strany malých nátlakových skupinek, které si našly jiný způsob, jak zavírat lidem ústa – verbální šikanu a nátlak na zaměstnavatele, školy apod. To není tak násilný proces, ale následky může mít v dlouhé perspektivě ty samé. Místo toho, aby tenkou skořápku demokracie rozšlápla okovaná bota nějakého oficíra, ji rozhlodá tisíc malých neúnavných červíků.

Vůči téhle metodě zatím rezistenci nemáme, o čemž svědčí sílící pocit veřejnosti (zachycený například v onom průzkumu veřejného mínění v Německu), že o zásadních otázkách se dá mluvit už jen v soukromí. Demokracie, ve které se o některých věcech nediskutuje, je stejný fejk jako zaručeně pravá kabelka Prada z tržiště v Šen-čou. Podstatou demokratického uspořádání je právě to, že nic není alternativlos. (Tenhle pojem a s ním spojený způsob myšlení nám ještě přinese hodně problémů.)

Toto je jeden z důvodů, proč jsem teď opustil Facebook a proč obecně lidem říkám, aby si dávali pozor na sociální sítě. I když je to jen jeden soukromý hráč mezi mnoha jinými, má reálně vzato na společenské poměry obrovský vliv a tento vliv využívá k tomu, aby proces zužování „přípustného názorového spektra“ dále posiloval.

Vidím minimálně dvě věci, kterými chování Facebooku svobodu slova ohrožuje.

Ta první: jeho uživatelé jsou navykáni na myšlenku, že cokoliv, co napíšou, může být použito proti nim, a to podle záhadných a neprůhledných úradků kohosi (nebo snad čehosi, protože zdaleka ne o všem rozhodují v útrobách firmy živí lidé), koho ani okem nespatří. Pro nás čtyřicátníky to není tak zásadní, vyrostli jsme ve svobodnějším prostředí a nikdy tu myšlenku vnitřně neakceptujeme a nesmíříme se s ní. Ale pro mládež, která je těmto „pravidlům moštárny“ exponována od okamžiku, kdy začala rozum brát, se takový stav věcí může stát druhou přirozeností a připravit ji na nějaký budoucí čínský model politiky, ve kterém si s nimi jakési záhadné síly shora pohrávají dle libosti. Pak se budou zcela automaticky cenzurovat sami a učit tomu i svoje děti.

Ta druhá: vznik organizovaných skupin udavačů, kteří společnými silami pochopitelně zvládnou více, než každý zvlášť. Dokud působí jen tam, je jejich moc nad ostatními omezená. Ale vždycky se může stát, že se k moci (a nejen na celostátní, třeba i na městské) úrovni dostane nějaká garnitura, pro niž jsou nějaké moderní kauzy ve stylu inkluze za každou cenu důležitější než svoboda slova, a která tyhle dosud neformální organizace kooptuje k prosazení svých cílů, zejména pak potlačení opozice. Pak mají najednou v ruce jak úřední moc, tak know-how získané svojí dřívější činností, a mohou utiskovat své protivníky daleko širší paletou způsobů než dříve.

Musíme s tím, přátelé, něco dělat. Dříve se mi zdálo, že základní principy fungování svobodné společnosti jsou zajištěny naší právní strukturou, ale nejsou. To riziko, že červíci budou hlodat, hlodat a hlodat, až se jednoho dne vzbudíme v zemi, kde ústava formálně chrání všechny možné svobody, ale prakticky se každý ustrašeně ohlíží přes rameno, než řekne vtip, je reálné. Netvrdím, že je to jistota, ale platí princip prevence: čím vážněji to riziko budeme brát, tím méně pravděpodobně se skutečně naplní. Nakonec některé státy jsou tomuto stavu podstatně blíže než ČR samotná.

No dobrá, co s tím? Stará otázka, že? Už J.R.R.Tolkien ji řešil, v jiných časech a jiném světě.

„Pomoc!“ vykřikl pan Máselník a zbledl; bylo vidět, že to jméno zná. „To je nejhorší zpráva, jaká přišla do Hůrky za celý můj život.“

„To ano,“ řekl Frodo. „Pořád mi ještě chcete pomáhat?“

„Chci!“ řekl pan Máselnik. „Tím spíš. I když nevím, co může člověk jako já dokázat proti – proti “ hlas mu selhal.

„Proti Stínu na Východě,“ řekl Chodec pokojně, „moc ne, Ječmínku, ale každá troška je dobrá. Můžete tu nechat pana Podhorského přespat a zapomeňte jméno Pytlík, dokud nebude hodně daleko.“

Ano, každá troška je dobrá.

Pro začátek můžeme dávat pozor na situace, kdy se někdo ocitne právě pod palbou „vyhodit – nepřipustit – zavřít ústa“, čili pokusu o deplatforming. To je začátek šikmé plochy, která končí u nohou Saurona Velikého.

Lidem, kteří budou vystaveni nátlaku odvolat hosta, vyhodit zaměstnance, potrestat studenta, patří podpora, aspoň obyčejným e-mailem; většina z nich, když už tomu nátlaku podlehne, to totiž neudělá dobrovolně, ale ze strachu. Sledujte tyhle kauzy a občas se do nich zapojte na straně svobody, ať to soudruzi vyděrači nemají zas tak lehké.

(Ale s rozumem: nadávky, natož dokonce výhrůžky, jsou totálně kontraproduktivní. Zdvořile a klidně, to je jediný postup důstojný obhájce svobody slova, a to i přesto, že jej před chvílí někdo vytočil doruda. Je lepší si dát pět minut pauzu a vydýchat se, než v afektu napsat něco, co se vám pak dalších deset let bude vracet jako bumerang.)

Je dobré si uvědomit, že tahle taktika má mnoho podob, třeba tu, že se na nějakou firmu slétnou organizovaní škodiči a dávají jí ve veřejných hodnoceních „jednu hvězdičku“, ač třeba její služby nikdy nečerpali. Zkrátka: lidé, bděte. I ten jeden podpůrný e-mail či jedna výprava do kavárny, na kterou právě organizovaná klika prudičů podnikla dehonestační nálet, může něco změnit.

Pak je tu druhá věc, a to jsou právě ty sociální sítě. Používejte je jako nástroj, ale nenechávejte se využívat jako nástroj od nich. Udržujte si alternativní strukturu vztahů, které nebudou ovlivněny tím, transformuje-li se ta či ona síť do myšlenkového žaláře. Potkávejte se osobně a dbejte na to, aby i vaše děti věděly, že život se neodehrává online. Sociální sítě mohou být dobrý sluha, ale velmi zřetelně jsou špatný pán. (Zajímavý článek na toto téma v magazínu The Atlantic.)

Tyhle dvě věci podle mého názoru úplně stačí k tomu, aby se atmosféra citelně zlepšila. Sám se o ně snažím; bude-li nás více, něco dokážeme. Protože minimálně jedna věc je důvodem k optimismu: ono těch lidí, kteří si předsevzali zúžit přípustné názorové spektrum do úzké chodbičky, je docela málo. Mnohem míň, než by se podle jejich křiku zdálo.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace