Existuje poněkud cynické, ale vcelku trefné pořekadlo, že je těžké někomu něco vysvětlit, když jeho mzda závisí na tom, aby tomu neporozuměl.

Jediná skutečná slabina, kterou na tomto pořekadle vidím, je ta, že příliš zjednodušuje celý jev na jeho čistě finanční dimenzi. Ono je totiž také těžké někomu něco vysvětlit, pokud jeho vlastní sebeobraz závisí na tom, aby tomu neporozuměl. Tím je míněna jeho vlastní víra, žebříček hodnot… Tady se dostáváme k tomu, odkud se systematická neochota přemýšlet nad zjevnými problémy bere. Práci můžete v nejhorším změnit. Sama sebe budete měnit mnohem hůř.

„Hra na neporozuměnou“, o které píše Ayaan Hirsi Ali, je vesměs nemoc chytrých lidí. Kdykoliv s tím někdo v mém okolí začal, byl to člověk uvažující hlavou, a ne tračníkem. Úplný hlupák takovou hru provozovat nedokáže, protože k tomu, pokroutit vlastní myšlenkové pochody do preclíků, je přece jen potřeba určité duševní pružnosti. Zaženete-li blbce argumentačně do úzkých, spíš vás praští pěstí, než aby se z toho sevření nějak judisticky vykroutil.

Další typ, který hru na neporozuměnou vesměs nehraje, je fanatik. Ten se s vámi prostě hádat nebude a pojede svoji. Necítí potřebu svoji pozici logicky obhajovat, tudíž nemusí předstírat, že nechápe vaše argumenty. (Naštěstí těchto typů je poměrně málo, i když mohou nahánět strach. Třeba pustí-li se hromadně do šikanovaní nějaké nešťastné duše na internetu.)

No, a z toho plyne, že v nejhorší pozici je inteligentní a přemýšlivý člověk, který předtím přijal nějaké hodnotové krédo a teď si jej musí zkřížit s realitou, která tomu úplně neodpovídá.

Ušlechtilá myšlenka vedla ke hrůzám

Podívejme se přitom zcela konkrétně na azylovou politiku, záležitost, která poslední dobou Evropou opakovaně hýbe. Po druhé světové válce se v evropském morálním kánonu zahnízdila myšlenka, že pomáhat lidem na útěku je správné, dobré a ušlechtilé, a že obrátit se k nim zády je v podstatě spoluúčast na hromadné vraždě. Vzhledem k tomu, co jí předcházelo, se tomu nedá divit.

Jenomže realita roku 2021 je taková, že v zástupech přicházejících přes moře zdaleka nejsou jen ubožáci hledající ochranu před zvůlí a násilím. Část těch lidí má pouze pocit (ne nutně zakotvený v realitě), že se bude v Evropě mít ekonomicky lépe, což sice lze lidsky pochopit, ale kvůli tomu přece azylový systém nevznikl; a pak jsou mezi nimi i jedinci, kteří se na civilní evropské populaci dopouštějí vyslovených hrůz: oním neslavným pogromem na ženské v Kolíně nad Rýnem počínaje a uřezáním hlavy učitele Samuela Patyho (zatím) konče. Jinými slovy, azylový systém, který byl původně založen na ušlechtilé myšlence chránit nevinné lidi, vede dnes ke značně brutálním negativním následkům pro jiné nevinné lidi.

To je velký paradox. A co s takovým paradoxem můžete jako intelektuál oddaný poválečným liberálním myšlenkám dělat?

Bagatelní procento sebemrskačů prohlásí, že jsme si to vlastně zasloužili svojí koloniální historií, ale to je tak šílený postoj, že se k němu drtivá většina lidí nedokáže přihlásit. Aspoň mimo akademické kruhy a Twitter.

Fanatici, oni vzácní, řeknou, že na tom zkrátka nesejde a že morálním principům, jako je třeba azyl, je nutno obětovat naprosto cokoliv. To je zase pozice kariérně nebezpečná, hlavně pro politiky, kteří by si výrokem takového typu podkopali svoji volitenost – a to i v Německu nebo ve Švédsku, kde tamní elektorát historicky snesl mnohé. Takové výroky spíš uslyšíte od nějakých pouličních či dokonce člunových aktivistů, kteří žádný mandát nemají, jenom (velmi hlasitý) megafon.

Zdaleka největší podmnožina postižených ale spadne do stavu vnitřního rozporu, kdy na jednu stranu ten problém vidí, na druhou stranu není ochotna veřejně odpadnout od své dosavadní morální a hodnotové víry a začít narušovat dřívější tabu. Třeba myšlenkou, že ten azylový systém je nutno radikálně seškrtat.

Le Penová je prý v záležitostech islámského extremismu „moc měkká“

Takový vnitřní rozpor je vlastně formou (bolestivé!) paniky, asi jako když sám sebe tlačíte do kouta; respektive když nějaká část vaší mysli, která se nedá úplně utišit ani umlčet, s rozkoší tlačí do kouta ten zbytek. Na rozdíl od Facebooku, kde si vnějšího protivníka snadno zablokujete, nemůžete takové hlodající myšlenky-myšky úplně ignorovat.

V takové situaci je pak nejjednodušší předstírat aspoň navenek, ale raději i vevnitř, neporozumění celé věci. Kličkovat, uhýbat, převádět řeč jinam, relativizovat, hledat sofismata, zkrátka vykružovat slalomové obloučky kolem všech těch nepříjemných skutečností, které vám stojí v cestě. Ejhle, „hra na neporozuměnou“ v celé své kráse.

Samozřejmě, ani tím nejsportovnějším slalomem se nedokážete vyhnout cihlové zdi. O tu se rozplácnete jako moucha. To je to, co se po dlouhé sérii krváren stalo ve Francii a co i Ayaan Hirsi Ali ve své eseji komentuje jako ztrátu bezstarostné naivity. Pak dochází k náhlým skokům Overtonova okna, jejichž prudkost někdy vnější pozorovatele až děsí. Těžko si někdo roku 2017, kdy do Elysejského paláce přišel Macron coby středová záchrana před Le Penovou, pomyslel, že roku 2021 bude Macronův ministr vnitra Darmanin v televizi obviňovat tu samou Le Penovou, že je v záležitostech islámského extremismu „moc měkká“.

Jedna věc, která k tomu vede, a kterou Ayaan Hirsi Ali nezmínila, ale já ji považuji za důležitou: lidi, kteří hodně zřetelně a hlasitě hrají „hru na neporozuměnou“, jsou podle mého názoru právě ti, kdo jsou silně nahlodaní zevnitř a tímhle způsobem se to snaží přehlušit.

To zakládá určitou naději na změnu, protože o nahlodané piliře se nemůže dlouhodobě opírat žádný systém. Až potud fajn; hlavní obavu mám z toho, co všechno se stihne stát předtím. I když migrační vlnu roku 2015 jsme ustáli lépe, než se tehdy dalo čekat, rozhodně zatím nemám dojem, že by v České republice „hra na neporozuměnou“ skončila.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace