Nedávno se mne kdosi ptal, co je to cenzura a jak ji poznat a jestli by nějaká vlastně neměla být. Třeba na sociálních sítích. Když jsem vysvětloval, jak to bylo s cenzurou u nás za první republiky, napadla mne nepěkná lumpárna. Ve třicátých letech začala platit řada novel zákonů o opatřeních v případě ohrožení republiky. Jak by to vypadalo dneska, v době nouzového stavu kvůli covidu-19 a v době, kdy se stále více mluví o tom, jak regulovat obsahy šířené na sociálních sítích a že jsme se ocitli v době konce liberálního konceptu médií jako pilíře demokracie a tedy v chaosu? Vnesla by regulace do toho zase pořádek?
Předem ale trochu kontextu — novely zákonů na ochranu republiky byly přijaty parlamentem v červenci 1933. V lednu se v Německu stal kancléřem Hitler. Náš stát tedy připravoval nouzovou strategii od první chvíle, a když za pět let přišla naostro, měl mnohé potřebné po ruce. Nehledal plány a strategie na poslední chvíli a netahal je jako králíky z klobouku. Všichni interesovaní měli dost času se připravit.
A druhý bod — dnes v souvislosti s covidem často mluvíme a píšeme válečnickým slovníkem. Boj s covidem, válka o zdraví lidí, zápas o vakcíny, první linie v nemocnicích, prohráli boj s covidem, oběti, padlí. Máme nouzový stav. Jsme tedy v ohrožení, a soudě podle novinových titulků jsme ve válce. Takže je čas aktivovat potřebná opatření.
Proti Adolfovým trollům
Teď už tedy k té lumpárně a předem říkám, že je to nadsázka. Co ony novely z roku 1933 nařizovaly? Už na konci dubna 1933 zakázala například vláda vyhláškou č. 72/1933 dovoz zahraničních periodik, která nebyla v souladu s naší politikou a mohla ohrožovat demokratické zřízení. Zákaz tak dostalo 98 říšskoněmeckých časopisů, které agitovaly pro Hitlera. Když se takový časopis přesto do republiky dostal, měl být podle zákona odevzdán celní správě a nesměl se dál šířit. Naše noviny se nad tímto většinou radovaly a mluvilo se dokonce o „novinářské válce“.
Zákonem 108/1933 se zpřísnila nařízení na ochranu cti, takže urážet kohokoli bezdůvodně a nepravdivě v médiích bylo o poznání těžší a hrozily také vyšší tresty a dokonce se zavedla kumulace trestů, pokud se obvinění prokázalo opakovaně. V červenci pak parlament přijal zákon č. 124/1933, kterým se zostřily podmínky pro zastavení novin, takže pokud noviny psaly nepravdy nebo porušovaly jinak zákony, mohly být zastaveny až na tři měsíce, což se opakovaně stávalo například komunistickému tisku. Hanobit se ale také třeba nesměl prezident a vláda.
Zákon č. 125/1933 zavedl zákaz vydávání pro tiskoviny, které ohrožovaly demokratické zřízení státu, celistvost republiky nebo hrubě urážejí stud a dobré mravy. Zavedl také povinnost předkládat noviny k předběžné cenzuře, tedy ke kontrole, zda obsahy, které mají vyjít, zákon neporušují. Pokud ano, mohl být zabaven buď kus článku, celý článek nebo na čas zastaveny celé noviny. Soukromým osobám pak mohl stát zakázat držet a používat rozmnožovací techniku, tiskařské stroje, kromě psacích strojů, aby se závadné a ohrožující obsahy nemohly šířit.
Zákon č. 126/1933 vyhlásil heslo „svoboda tisku nesmí být nevázaností tisku“ a tedy mocí úřední vymáhal odpovědnost vydavatelů a autorů. Upravoval podmínky, za jakých mohou být tiskoviny kolportovány a určil, kdo má posuzovat, zda rozšiřovaný tisk neporušuje nařízení proti podvracení samostatnosti a demokratického zřízení. Upravoval také povinnost vydávat prohlášení vlády a prezidenta — média tedy dostala za úkol publikovat doslovně, co vláda vydala, aby se její nařízení v případě ohrožení státu dostala v co nejvíce autentické podobě k většině populace. Dopad to mělo především na kolportáž fašistického a komunistického tisku.
V dalším roce pak následovaly zákony zostřující dohled nad vydávanými obsahy s ohledem na hospodářskou situaci státu, kdy se vláda snažila účinně bránit panice způsobené nástupem hospodářské krize. V roce 1936 se navíc dál zostřily zákony o obraně státu a byla zavedena cenzura a jiná mimořádná opatření k ochraně veřejných zájmů. Například se zapovídalo nejen zpochybňování demokratického řádu státu, ale také napadání spojenců — bohužel se po čase do této definice vešly i ohledy naší diplomacie na německou říši, takže na konci třicátých let se už bez cenzury nedalo otevřeně kritizovat ani nacistické Německo, aby tím nedošlo k provokaci nebezpečného souseda. Smutný paradox.
Poslanci bez mobilů a sociální sítě leda s pejsky
Shrnuto podtrženo — první republika ve chvíli, kdy byla ohrožena mocensky agresivní politickou silnějšího souseda a navíc oslabena hospodářskou krizí, s dostatečným předstihem přijímala opatření, která měla zamezit jednak šíření zahraniční propagandy, jednak rozvratu zevnitř a jednak rozkolísání veřejného mínění jako takového. Jakmile se situace vyostřila, měla se k veřejnosti v co možná největší míře dostávat jednotná rétorika vlády a prezidenta, jasně formulovaná opatření, případně rozkazy a nařízení.
Ve válce už to pak bývá jednoduché, vše, co vychází tiskem, je válečná propaganda řízená cenzurou. Žádný jiný hlas nedostane prostor, vznikl by chaos. Takže pokud jsme v ohrožení a dokonce mnozí říkají a píší, že jsme ve válce, je na čase aktivovat příslušná opatření. A protože žádné aktuální zákony na ochranu republiky naše vláda nemá, sáhneme po těch předválečných a trochu je aktualizujeme.
Zakážeme rozšiřování cizí propagandy u nás. Sbohem, milé servery papouškující kremelskou velmocenskou politiku a nabízející pomoc, o jejíž výhodnosti jsme se už tolikrát mohli v minulosti přesvědčit. Kdyby se tu chtěl snad někdo teď zaradovat, že stejně tak se utne tipec propagování politiky EU nebo NATO, pak jen drobné upozornění, že na propagaci zájmů spojenců se nařízení nevztahovala.
Zakážeme urážení hlavy státu a vlády, a pokud se jej kdokoli dopustí opakovaně, zakáže mu příslušný úřad (který bude třeba vůbec zřídit) publikování, včetně sociálních sítích. To bude na Hradě a ve Strakovce radosti. Až tedy na to, že i hradní trubač bude muset držet linii a nechat si své tweety předem schvalovat cenzurou a ověřit co do pravdivosti a jestli slouží zájmům tohoto neb jiného státu.
Zakážeme šíření obsahů, které by mohly ohrozit pravdivé a relevantní informování občanů. A nejen vydavatelům, ale všem, dokonce i politikům. Takže i páni ministři a poslanci si pod pohrůžkou sankce vypnou sociální sítě a přestanou komentovat, co chtěli, ale neprosadili, co mysleli, ale neřekli, co by rádi, ale nejde to. Jenom se tím občané matou. Vláda řekne, že se obchody otvírat nebudou. To je zásadní. Že ministr průmyslu to chtěl jinak, je sice pravda, ale neprosadil to, takže nic. A kdyby to nepomohlo, zabavit takovému tiskařský stroj, tedy mobil. Ministr zpochybňující rozhodnutí vlády s tím, že jeho strana věc vidí jinak, by asi mohl rovnou přejít na pevnou linku.
Zakážeme šíření obsahů podrývajících boj s nepřítelem — napříště už si může Václav Klaus řečnit proti rouškám leda na zámečku svého institutu a Daniel Landa může láteřit proto zavíraní hospod akorát tak na Vyšehradě, ale ne v médiích. Stát vyhlásil nějakou strategii, tak se jí holt musíme řídit, a ne o ní mudrovat, je krize. Sice nás to nikoho netěší a nebaví, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Počítejme ale i s tím, že pod tuto formulaci se vejde i to, že bychom se nedozvěděli o noční návštěvě Romana Prymuly v Riu nebo na Slávii, protože to je také informace podrývající boj s covidem. Jo, cenzura není žádný med.
Zakážeme šíření obsahů lživých, nepodložených a matoucích — konec nedělního Čau, lidi, konec rozhovorů s lékaři, kteří sice mají bílý plášť, ale ne atestaci z epidemiologie, kardinál si své teze o viru jako čínské zbrani hromadného ničení bude muset nechat předem taky zkontrolovat atd. atp.
Zavedeme předběžnou cenzuru (další úřad), která dostane k nahlédnutí každý obsah, který má v plánu kdokoli publikovat. U novin, televize a rozhlasu to nebude těžké, prostě si tam zase sedne skupinka cenzorů (další úředníci). Ale co sociální sítě, zpravodajské a názorové servery, blogy? Cokoli jde ven, musí někdo nejdřív schválit. Nebo budeme benevolentnější a zavedeme cenzuru následnou, tedy až někdo na závadný obsah upozorní, pak úřad posoudí, zda se má tento stáhnout? Rapidně přibude hlášek „čtěte, než to smažou“.
Bez shody se nepohneme
Jistě, je to legrace a nemístná historická paralela přivedená ad absurdum. Co šlo ve světě moderním, nejde v postmoderním, natož postfaktickém. A jistě ďáblovo kopýtko je v tom, že i před válkou to všechno bylo nakonec pro kočku. Společnost se stejně rozštěpila, nejpozději po Mnichovu, cizí propaganda k nám stejně pronikla, a to v míře dosud nevídané, komunisté i fašisté si postupně stejně přišli na své… Demokracii žádná restrikce neuhájí, pokud demokraté nejsou ve většině, a ani tak se to nemusí povést. Dodržování pravidel a ochota k němu má být v demokracii nicméně dávno vydiskutovaná shoda, a ne výsledek restrikcí a nařízení. Kde ale není demokratů, není dohody, není demokracie. A sobectví žádné nařízení stejně nezkrotí.
Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.
