Jestli čekáte vyprávění o opuštěném zvířátku, pak jste tady dobře. Ale happy end se konat nebude. V pondělí 13. září uplynulo 120 let od narození novináře a rozhlasového reportéra Františka Kocourka. Jistě, většině dnešních občanů to jméno řekne už málo, dokonce i novinářům, kteří by na něj při tom mohli být právem hrdi.

Rovnou v hlavě zažeňte slovo staromilství, jestli se vám teď cpe na mysl. Franta Kocourek byl totiž moderní ve své době, jako je dnes v té naší málokdo. Když začal Peroutka vydávat svoji Přítomnost, byl Kocourek u toho. Když se začal vzmáhat rozhlas, nechyběl. Dneska by to byl youtuber, nebo spíš oblíbený podcaster. A stále je inspirativní.

Třeba rozhlas nechápal jen jako mašinu na zprávy, noblesní koncerty a hovory s tvářemi z televize, ale chtěl být s mikrofonem u toho, potkat aktéry dění, zažít události pro posluchače na druhé straně, zprostředkovat svět těm, kteří u toho být nemohli. Prostě reportér v původním smyslu slova. Nejen investigativec řešící kauzy, nejen zprávař hledící si nedosažitelné vyváženosti, nejen moderátor kladoucí do omrzení podobné otázky podobným hostům. Svět kolem sebe, i tehdy rozdělený, nejednotný, složitý, se snažil zpřítomnit posluchačům, byl v jeho podání barevný a zajímavý. Kocourek dovedl dát profesi novináře vůni, chuť a drama.

František Kocourek (1901-1942)Studoval ve světě, v Paříži, Berlíně. Nemyslel si, jako i dnes ti největší z dnešních novinářů, že k profesionalitě stačí praxe a ne povědomí o oboru. Navíc se tak Kocourek dostal za obzor českého kotlíku a viděl dál a víc. Reportoval o tom, i když to třeba ve třicátých letech v Německu nebylo zrovna pěkné pokoukání. Ale i to je inspirativní a nutné pro dnešek, mít dost svých zkušených a vzdělaných lidí venku, aby nám mohli říct, co se tam děje a kdo tam co tropí. Ve zlém, i dobrém, abychom nejen věděli, ale mohli i pochopit.

Známé jsou jeho reportáže z krizových let 1938 a 1939 jako třeba přenos z vojenské přehlídky na Václavském náměstí po příjezdu wehrmachtu do Prahy. Černá vrána letící nad vojsky se stala symbolem, který Kocourka dostal do potíží. Kocourek ale i tak mluvil k lidem a dával jim naději, třeba v tom, že když nemáme už stát, musíme chránit aspoň svoji řeč.

Erik Tabery o Kocourkovi napsal k letošnímu výročí pěkný text, ale tím vzpomínání na jednu ze zásadních postav české žurnalistiky v zásadě končí. I jeho domovský rozhlas na svého Kocourka zapomněl, zdá se, docela. Dvojka v rubrice věnované výročím Příběhy z kalendáře připomněla nekulaté narozeniny herce Radka Brzobohatého. Plus, který by měl ke Kocourkovi jako novináři asi nejblíže, v Portrétech dal přednost spisovateli Františku Zavřelovi, autoru filmové komedie Dědečkem proti své vůli. Osobností Plus byl zpěvák Michal Prokop. Vltava, snad že byl Kocourek „jen“ novinář, raději hovořila s grafickým designérem. Radiožurnál pohostil herce Igora Bareše. Kocourek nikde.

A přitom klidně by rozhlas mohl letošní rok vyhlásit rokem Franty Kocourka. Přes budovu na Vinohradské natáhnout jeho portrét a zaštítit se jeho brilantní žurnalistikou jako odkazem, který je mu tak drahý. Vrátit nejen jméno, ale i výkon takového člověka do našeho prostoru. Mohl by s Kocourkem podcastovat nejen jeho staré reportáže, ale hledat témata stejně barvitá a nová s dnešními novými Kocourky. Ale i ty by bylo možno a nutno hledat, třeba v nějaké rozhlasové soutěži Franty Kocourka. Mohl by udělat aplikaci S Kocourkem po Česku, protože se toho něco najezdil a nareportoval. Pro domo by klidně mohl ocenit své nejlepší ne už cenou poněkud nabubřele nazvanou Cena generálního ředitele, ale už provždy jim dávat Cenu Franty Kocourka. Mohl by dostat svého významného předchůdce do her, četeb, dokumentů, mohl by, jak řekl o rozhlase sám Kocourek, „dostat křídla nevídaná“. Jen kdyby odkaz neproměnil v klanění u vrbiček, ale ve vědomé navazování. U Kocourka je na co navazovat.

O státu a jeho lidech zhusta vypovídají i takové detaily jako výročí, která si připomíná. Rozhlas před pár dny mohutně slavil půlkulatiny Hany Zagorové. Kocourek zůstal ve stínu. Těžko to vyčítat, je to jen škoda. Dnešní dramaturgové za to vlastně ani nemohou, neslyšeli mnohdy o Kocourkovi mnoho. Vyrostli v době, kdy se o něm nemluvilo, a sami pak vytvořili dobu, která se k němu nevracela. A tak slaví své celebrity, které pamatují a mají rádi. Oni i jejich publikum.

František Kocourek byl umučen v květnu 1942 v koncentračním táboře Birkenau.

Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.


Share on Myspace

Civilizace