Začátkem října 2018 letím již potřetí na misi IAEA do Vietnamu. Nedlouho poté, co vietnamská vláda oficiálně oznámila, že zastavuje jaderný program a bude orientovat energetiku na uhlí. Ani IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) zatím neumí odpovědět na otázku, proč tedy chtějí školení o jaderné komunikaci s veřejností. Pořadatel Vinatom je velmi neurčitý a jako cíl mise udává obecné fráze: identifikace zájmových skupin (stakeholderů), tvorba sdělení, zlepšení komunikačních dovedností...

V sídle VINATOMu, staré budově, která pamatuje koloniální časy, se schází 30 účastníků z VINATOM, VARAN (regulátor), Ústavu jaderného výzkumu, atd., při představování všichni uvádějí, že pracují v komunikaci s veřejností. Spolu se mnou je tu Jean-René Jubin z IAEA a Franck Lignini z Framatome.

Pozoruji účastníky a hned při prvních prezentacích IAEA si uvědomuji, jak je zbytečné ukazovat jim pyramidy a manažerská powerpointová schémata a mluvit o publikacích popisujících safety regulations. Tyto prezentace jsou obvykle bez obrázků, tedy nudné. Neposlouchají, nerozumí, nevědí, jak by to využili. Nevědí, že by to potřebovali, a toto je nepřesvědčí. Musejí k tomu dojít sami.

Ho Či Min, srpy a kladiva a rudé vlajky jsou všudypřítomné. Foto: Marie DufkováKonečně nám představili, o co jde: Před pěti lety rozjeli přípravu výstavby jaderných elektráren. Měl je stavět Rosatom, který také dodal do Hanoje informační středisko podle svého vzoru a vyškolil přes 200 mladých lidí pro výstavbu a provoz. Součástí dodávky měl být i nový výzkumný reaktor a celé centrum pro jaderný výzkum – projekt CNEST. Chtějí teď nějak využít tu připravenou „lidskou sílu" a dokončit alespoň projekt výzkumného střediska s reaktorem.

Pokud jde o jadernou komunikaci, mezi lety 2001–2012 udělali sedm výstav o jádře, většinou v Hanoji a Saigonu, takže vůbec nezasáhli veřejnost v místech, kde se předpokládaly jaderky. O rok později vláda schválila peníze na komunikaci, vydali nějaké články v odborných časopisech. Mezi 2013 – 2017 kabinet vybral místo pro nový výzkumný reaktor, ale je tajné. Nicméně Vinatom v lokalitě provedl průzkum mínění (výsledky jsou rovněž tajné) a jednal s lokálními politickými představiteli, kteří přislíbili pomoc (jak jinak), ale veřejnost informována nebyla (že by mi to něco připomínalo?).

V září 2018 Rosatom podepsal Memorandum o porozumění s vietnamským ministerstvem vědy a techniky, že zařídí reklamu, publikace, výstavy, vzdělávací materiály. Na univerzitě v Hanoji je zřízeno jaderné infocentrum podle unifikovaného Rosatomského vzoru.

Naše prezentace se do vietnamštiny nepřekládají, podle reakcí účastníků mám neodbytný pocit, že rozumí tak maximálně pětině toho, co říkáme. Snažíme se dělat s nimi praktická cvičení, ale moc nechápou, co po nich vlastně chceme. Ale abych byla spravedlivá – jsem tu potřetí, a cvičení „identifikujte cílové skupiny pro komunikaci a navrhněte sdělení, která jim budete komunikovat", dopadlo ze všech misí nejlépe!

Franck prezentuje zajímavé postupy a zákony uplatňované ve Francii, příklad zastavení projektu nového reaktoru v Penly po Fukušimě, problémy s kvalitou tlakových nádob u 12 reaktorů, funkci NCPD (National Commission of Public Debates, financovaného státem) a zkušenosti s veřejnými debatami, které jsou víceméně formální, výsledky musejí být zdokumentovány a přiloženy k dalším žádostem, ale nemusejí se brát v úvahu.  Shledávám, že Francie na tom s veřejným míněním vůči jádru vůbec není dobře.

Z věcí, které jsem vietnamským kolegům prezentovala v barvách ČEZ a ČR nejvíce zaujal vzdělávací program se všemi moderními prvky a prací s učiteli a studenty, komunikační program „Jaderný profesionál" (pokyvovali hlavami, že by vlastně mohli takto prezentovat i zaměstnance Vinatomu), bezpečnostní cvičení na našich jaderkách, na která zveme novináře (u nich by se toho báli, mají tendenci říkat „reaktor bude naprosto bezpečný, nic se nemůže stát"), a z eventů fotka motorkářů v černé kůži před temelínskými chladicími věžemi. Inu ve Vietnamu jsou všichni vysazení na motorky.

Na závěr kurzu bylo praktické cvičení „Tisková konference". Část účastníků hrála zástupce projektu CNEST, ostatní hráli novináře. Byli z toho v „Jiříkově vidění". Jeden komentář za všechny: „To bylo úžasné cvičení. Já jsem byl poprvé na demokratické tiskové konferenci, kde se novináři mohli ptát, na co chtěli!"

 

Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).


Share on Myspace

Civilizace