Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč.

První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024?

Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou.

Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky.

Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány

Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři.

Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu.

Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici.

Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi.

Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil).

No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy.

Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka

Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory.

Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu.

Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit.

Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží.

V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek.

Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu…

Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine

Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie.

Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě.

První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko.

A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky.

Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.)

Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria.

Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu.

Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům.

Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění.

Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace