V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina.

Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy.

Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší.

Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst.

Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám.

K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody.

Počítání zaslaných hlasů je pomalé

První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje.

(To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?)

Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat.

Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní.

Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš.

Erodování principu tajné volby

Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí.

V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas.

Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho.

Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje.

Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde.

Prostor pro paranoiu se rozšiřuje

Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo.

Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on.

Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít.

Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá.

Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý).

A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny.

Volby mají sloužit lidem, ne robotům

Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval.

Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné.

Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci.

Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz.

To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí.

Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval.

Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergotna těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace