Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění koronaviru, část z nich se spornou vypovídací hodnotou. K veřejnosti se nedostávají povzbuzující zprávy aspoň o dílčích úspěších v potírání nákazy. Je jich málo, ale mlčí se o nich. Příkladem jsou skvělé výsledky obrany Vězeňské služby ČR proti zamoření věznic.
Věznice jsou přeplněné. V některých bydlí vězni v celách pro čtyři až 12 ubytovaných, se společnými toaletami a sprchami, v oddílech až pro 80 osob. Většina věznic by neměla prostor pro oddělené ubytování nakažených. Jsou to podmínky, jež činí věznice téměř bezbrannými proti masivnímu šíření nákazy. Již na začátku řádění coronaviru Institut Aleny Vitáskové a spolek Chamurappi se nezávisle na sobě obrátily na příslušné úřady s varováním a s návrhy opatření na radikální snížení počtu vězňů, ale neuspěly.
Ostatně ani vedení Vězeňské služby ČR nepovažovalo tehdy za nutné zbavit se části chovanců. A nakonec se skutečně ukázalo, že své síly nepřecenilo. Při počtu 11 tisíc zaměstnanců Vězeňské služby ČR a 19 768 vězňů k 23. říjnu jsou údaje o počtech nakažených a umístěných v karanténě velmi příznivé. Podle článku na České justici ze 26. října bylo nakažených 23 vězňů. Největší problém vznikl v září v příbramské věznici, v které si 21 odsouzených přineslo nákazu z pracoviště mimo věznici, ale z nich jen čtyři měli klinické příznaky. Ostatní museli zůstat v karanténě a reptali kvůli tomu, že nesmí pracovat. Poněkud horší je stav u zaměstnanců, z nichž onemocnělo 336 a 96 bylo v karanténě. Ani tato čísla ale nejsou tragická.
Soudím, že k úspěchu vedla prozíravost vedení, včasnost ochranných opatření a kázeň na nižších stupních řízení. Měl jsem možnost sledovat postupné zavádění opatření. Z počátku se nedělo nic zvláštního: při vstupu do věznice jsem musel strpět změření teploty a podepsat čestné prohlášení, že jsem zdráv a ani v mém okolí se nevyskytuje covid. Uvnitř bylo samozřejmé použití dezinfekce rukou a použití roušek. Poprvé za dlouhé roky, během nichž se občas věnuji podpoře žadatelů o předčasné podmínečné propuštění, jsem nevěděl, jak vypadá má chráněnka, dokud jsme se nesetkali v soudní síni, kde mohla sejmout roušku. Pak přinesl advokát první případ covidu do věznice a návštěvy skončily. Také jsem se již nesetkal s podporovanou odsouzenou v soudní síni, protože veřejné zasedání se konalo ve formě videokonference. Vedení Vězeňské služby ČR znepřístupnilo věznice dávno před tím, než to nařídila vláda.
Příčina úspěchu ale asi nespočívá jen v odříznutí věznic od vnějšího světa. Nevíme celkem nic o vnitřních opatřeních. Vládní odborníci by se měli s výsledky Vězeňské služby ČR seznámit a její zkušenosti zužitkovat.
Pokud by se ale situace nakonec vymkla z rukou, vážným problémem by byla malá kapacita vězeňských nemocnic, které disponují pouze 200 lůžky a nemají kam svou kapacitu rozšiřovat. Nemají ve vybavení ani jeden plicní ventilátor. Vláda, která je se svými opatřeními obvykle aspoň jeden krok za vývojem, by měla s předstihem z opatrnosti připravit případný přesun části nakažených odsouzených do civilních zařízení. Improvizace by se mohla vymstít. Civilní nemocnice ve svých úvahách o kapacitách s náhlým přísunem nakažených vězňů nepočítají a také by bylo nutné zajistit jejich oddělení od běžných pacientů a ostrahu.
Doufejme, že Vězeňská služba ČR si i nadále povede v boji s nákazou stejně dobře, jako dosud. Ale z opatrnosti je třeba připravit modelové řešení pro případ, že by koronavirus obranu prolomil. Neprodleně by měly být do obou vězeňských nemocnic dodány plicní ventilátory a nesmí se zapomenout na nutnost zaškolení jejich obsluhy. A politici i novináři by měli občas projevit uznání pracovníkům Vězeňské služby ČR, kteří se sami chválit neumí.
