Mikuláš Minář rezignoval na předsednictví spolku Milion chvilek pro demokracii a oznámil svůj záměr založit politické hnutí, se kterým za rok půjde do voleb. Za normálních okolností Milion chvilek moc nekomentuji. Připadá mi jako spolek, jehož hlavním cílem je přesvědčovat již přesvědčené, a který si vůbec neklade otázku, proč jeho kampaň neměla na Babišovy preference žádný efekt. Ale tohle zakládání nových stran je zajímavý fenomén, jeden z mnoha dalších způsobů, jakým sociální sítě změnily společenský život.

Politická scéna je už teď neuvěřitelně rozdrobená. Svoje kluby v poslanecké sněmovně má celkem devět stran a pak je tu ještě šest poslanců nezařazených, příslušníků JAP a Trikolóry. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že kolem pětiprocentní hranice se pohybuje hned několik stran, takže otázka, čí hlasy propadnou a čí nepropadnou, bude ještě hodně napínavá. Skoro bych si opatrně troufl tvrdit, že hlavním problémem české politiky dneška není malý či nedostatečný počet stran a hnutí, ze kterých vybírat.

Proč si tedy Mikuláš Minář myslí opak? Vždyť žije v té samé zemi a má k dispozici ty samé zdroje informací. Moje pracovní hypotéza je, že mu aktivita jeho příznivců – na sociálních sítích i v realitě – zkreslila optiku, skrze kterou vidí svět. V čemž ostatně není sám.

Před mnoha lety, kdy seznam strašáků české politiky vypadal ještě zcela jinak, dávali v jednom pražském 3D kině film o skupině U2. Trojrozměrné kino je zajímavý zážitek, spoustu věcí jako byste najednou zažívali z pohledu někoho jiného. A ten film o U2, ve kterém byla i spousta záběrů z koncertů, mi pomohl pochopit, proč je zpěvák Bono s tím svým levicově-progresivním aktivismem tak vytrvalý a zároveň působí poněkud nesoudně až mimózně.

Protože spatříte-li z jeho perspektivy ty šílející a vzpínající se davy, které k vám natahují ruce po tisících jako k nějakému prorokovi, a uvědomíte-li si, že takové davy ten člověk vidí několikrát týdně po celé roky, dojde vám, že z toho musí slabším osobnostem prostě hrábnout. Okolnosti člověka vždycky do nějaké míry (de)formují a pokud jste systematicky, dlouhá léta vystaven takovému uctívání, jednoho dne vás to může dostrkat k názoru, že byste měl být mluvčím celé planety. Tomu se ubrání leda velcí stoici (v hudebním průmyslu mě napadá Nick Cave, který má mimochodem velmi originální stránky), zato zrovna Bono tomu propadl podobně jako Tonda Vágus svému krabicáku, a není v tom mezi rockery sám.

Česká republika je proti světovým turné rockových hvězd jen malý rybníček, ale stejně je pravděpodobné, že početné demonstrace na Letné a obrovská aktivita na sociálních sítích mohou mít i tady podobný efekt. Ne tak silný, ale bude tam. Existuje koncept zvaný Dunbarovo číslo, maximální počet lidí, se kterými jedinec dokáže udržovat smysluplné vztahy. Pokud v téhle množině bližších kontaktů převládnou hlasy, které vám říkají „jsi borec, běž do té politiky“, a pokud je to podpořeno chórem souhlasných výkřiků z Facebooku a z demonstrací, možná opravdu dospějete k názoru, že to, co české politické scéně schází, je další hnutí s vámi v čele.

Proti tomuto scestí by mohla pomoci dvě uvědomění:

* ať jsem politik nebo zpěvák, nikdy nikdo mi neukáže ten ještě daleko větší dav lidí, kteří mě mají takříkajíc na háku, protože ten se z principu nikde neschází,

* ani ti, kdo skutečně někam přijdou nebo mě veřejně chválí, nejsou většinou oddaní až tak, aby mě opravdu následovali kamkoliv, a po 99,9 % svého času dělají něco jiného.

Některé antické zdroje tvrdí, že když se na počest vítězného generála či císaře pořádal triumfální pochod Římem, postavili mu za záda otroka, jehož úkolem bylo šeptat mu: „Pamatuj, že jsi jenom smrtelný člověk.“ Chytře pojato. Římani toho vůbec o lidské povaze věděli hodně.

Možná bychom tuhle instituci mohli obnovit. Potřebovalo by to tady slyšet více lidí.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.