Tak, milí čtenáři, je to venku: stránka Stop cenzuře a k ní náležející online petice na serveru Petice.com. S potěšením mohu říci, že mezi prvními signatáři jsou taková velká jména, jako je egyptolog Miroslav Bárta, pivovarník Stanislav Bernard (který to v časech MeToo dotáhl až do New York Times) a spisovatel Ondřej Neff. Podle rychlosti, kterou přibývají podpisy, pociťuje ten problém jako palčivý docela dost lidí. Budu rád, pokud se připojíte.

Samotný text petice je poměrně dlouhý (můžete si ji přečíst na konci tohoto článku, pozn. red) a na stránce Stop cenzuře jsou i další texty ke čtení. Pár poznámek bych však chtěl ještě přičinit.

Podepsat petici odmítlo několik známých lidí, kteří přitom řekli, že s jejím tématem souhlasí. Důvody byly všelijaké, od „zásadně nepodepisuji petice“ (každému, co jeho jest), přes „tenhle problém je neřešitelný“ (to je každý, když jej neřešíte), až po nejdepresivnější „oni to nasdílí Ovčáček a VKml a já si nemůžu dovolit být viděn v takové společnosti“. Proto jsem také na začátku článku o Tchaj-wanu sliboval, že tenhle princip ve svých textech rozhodně zavádět nebudu. To bylo pod čerstvým dojmem z tohoto odmítnutí. Ona ostatně ta tchaj-wanská cesta byla dobrým studijním příkladem téhož jevu.

Zamyslíte-li se nad tímto fenoménem, ukáže se vám šeredná krása sociálních sítí bez závoje. Pokud se „populární děcka“ v té vaší bublině shodnou, že syrová žába ke snídani je OK, tak to abyste rychle začali lovit skokany v kalužích, jinak jste podezřelí z kolaborace s nepřítelem. V éře před sociálními sítěmi byl tenhle druh chování typický spíše pro druhý stupeň ZŠ a lidi z toho časem vyrostli. Dnes takhle funguje společenská elita. Byl by zázrak, kdyby se to nezačalo projevovat v kvalitě správy věcí veřejných.

Co se řešitelnosti problému nové cenzury týče: nemám zdání, zda řešitelný je, ale sedět na zadku a sledovat pasivně vývoj se mi nechce, už proto, že ten vývoj je z našeho hlediska nepříznivý. Možná by šlo dosáhnout aspoň nějakých dílčích zlepšení.

Je to ale problém zapeklitý, to ano, protože ty sociální sítě jsou globální, na rozdíl od jejich uživatelů. Vzájemné propojení zcela odlišných kultur na tomtéž Facebooku vytvořilo z lidstva něco jako siamská X-terčata, srostlá navzájem v oblasti hlav, aniž by o to úplně stála. Výsledkem je kakofonie navzájem nekompatibilních požadavků z různých koutů světa na to, co se tedy má tvrdě potlačovat a mazat: rasismus, ruská propaganda, karikatury Mohameda, vtipy na adresu thajského krále, zprávy o účinnosti roušek, zprávy o neúčinnosti roušek (jaký je vůbec momentální oficiální názor?) atd. atd. Vymáhání všech těchto požadavků naráz si ani nechci představovat, to by se tam nesmělo psát víceméně nic; i “dobré ráno” může urazit někoho, kdo si předsevzal, že jeho rána budou zásadně špatná, a že za to může útlak brutální většinové společnosti.

Kdybych měl jmenovat dvě věci, které mi na té současné situaci vadí nejvíc, tak je to a) ohromná tržní síla a podíl těch velkých firem a b) naprostá neprůhlednost. Mrkněme se na ně pěkně popořadě.

To, že Facebook, Twitter a spol. získaly miliardy uživatelů napříč světem, je sice na jedné straně důkaz jejich obchodních schopností, ale na druhé problém, jaký jsme už po staletí neměli. Tenhle druh koncentrace moci a kontroly nad informačními kanály v jedněch rukách tu už od někdy od reformace nebyl, pokud vůbec.

Libertariánům-fundamentalistům je to jedno, ti vidí jen binární rozdělení „stát-soukromá sféra“. Ale začnete-li se dívat na svět trochu méně černobíle, vysoká koncentrace moci v jedněch rukách nikdy nesvědčila svobodě, ať už jsou ty ruce soukromé, státní, nebo spolu nějak spolupracují (viz dále). Dvacáté století bylo poznamenáno totalitními režimy, ve kterých se veškerá moc koncentrovala v rukou státu, takže ti, kdo si to nechtějí zopakovat, se bojí zejména opětovného nárůstu státní moci. Ale ten impuls dohlížet na lidi, zavírat jim ústa a kontrolovat, co smějí, co nesmějí, jaké názory musejí zastávat atd. přece není omezený jenom na státní úředníky. Každý máme nějakého spolužáka nebo kamaráda, kterého podobným způsobem stavěli do latě vlastní rodiče. Jenom ty používané metody jsou jiné.

Ale abychom z toho ten stát nevynechávali: jedna z věcí, o které se v téhle souvislosti pořád ještě nemluví dost, je možnost, že by velké sítě s vysokými politiky na cenzuře nějak neoficiálně spolupracovaly. To je vzhledem k jejich netransparentnosti docela dobře možné a přitom neprokazatelné.

Za uplynulá staletí jsme si vybudovali různé ochranné mechanismy, jak ty mocné politiky a státníky udržet na uzdě, aby nemohli plně kontrolovat toky informací. Tehdy šlo hlavně o tisk, rozhlas a televizi. Byl to nevyrovnaný boj, plný dočasných neúspěchů, ale koncem 20. století vypadala vzniklá struktura docela dobře… Asi jako tato bastionová pevnost, velmi odolná vůči soudobým ofenzivním prostředkům.

No a pak někdo vynalezl letadla (sociální sítě), a těm můžete z těch hradeb maximálně tak mávat, zatímco na vás sypou bomby. Vůči nim jsou staré pojistky a ochranné mechanismy naprosto neúčinné.

V takové situaci se můžete buď vzdát, nebo začít pracovat na protiletadlové artilerii, která sice není žádným spasením, ale dá vám aspoň trochu šanci na obranu. Dávám přednost té druhé variantě. A kdybych měl identifikovat místo, po kterém bych tu protiletadlovou salvu vypálil první, byly by to soukromé kontakty mezi politiky a firmami provozujícími sociální sítě. Tam je to propojení opravdu kritickým problémem.

Vezměte si třeba studijní případ jménem Nick Clegg. To je liberální ex-politik, který byl v letech 2010–2015 vicepremiérem Velké Británie a od roku 2018 je jedním z viceprezidentů Facebooku. Myslíte, že si z telefonu smazal všechny kontakty na své bývalé kamarády z vrcholných příček britské politiky? To by ho možná v tom Facebooku ani nezaměstnali, že? Jeho hodnota bude asi hlavně v tom, umět lobbovat.

Ale právě takový lobbying může fungovat oběma směry a není nic nepředstavitelného na tom, že při soukromé večeři Clegga někdo, kdo v současné době tu politickou moc opravdu má, požádá o to, aby Facebook nějakému nepohodlnému jedinci nebo organizaci pořádně zatopil. Stát sám by to udělat nesměl, nebo by jeho rozhodnutí minimálně podléhala nějakému odvolání a soudnímu přezkumu. Ale Facebook je přeci soukromá firma a může si smazat, koho chce, že? Že?

No, tak přesně tyhle pupeční šňůry, jejichž existenci je při současné neprůhlednosti celé struktury zatím nemožné byť jen pořádně zmapovat, je potřeba přesekat. Jinak nám hrozí nový standard, podle kterého si ministři a premiéři budou represivní postupy outsourcovat neoficiálními kanály.

Nevím, jestli to půjde, ale stálo by to aspoň za pokus.

Text petice

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“

B. Hallová o přístupu Voltaira

Globální sociální sítě dnes představují hlavní fóra veřejné diskuse a jsou také významným fórem politickým. Jejich vliv na politickou soutěž a volební výsledky je srovnatelný s největšími tištěnými, rozhlasovými nebo TV médii. Vlastníci platforem mají na trhu prakticky monopolní pozici a nejsou politicky neutrální. Naopak, selektivní filtrací obsahu a blokací nepohodlných uživatelů systematicky porušují právo na svobodu projevu a ustanovení o nepřípustnosti cenzury, základní kameny ústavního pořádku ČR.

Absolutní moc nad nimi drží nadnárodní korporace s dominantní pozicí na trhu. Rovný přístup zde není garantován, jednotlivé názory nemají stejnou šanci být publikovány. Správu obsahu vykonávají podle neprůhledných, vágních a nekonzistentně aplikovaných pravidel. Zcela legitimní názory běžných uživatelů (již dávno nejde jen o kontroverzní „radikály“) odstraňují tyto firmy ze společenské diskuze bez možnosti se bránit. Cenzurují se už i prostá historická fakta. Transparentnost, které se v moderním světě nevyhne ani starosta malé obce, v případě těchto obřích korporací stát nevyžaduje.

Cenzura ze strany soukromého kvazi-monopolu je stále cenzura

Je nepřijatelné, aby o tom, co je pravda nebo lež, rozhodovali špatně placení zaměstnanci z Filipín, kteří mnohdy ani neovládají příslušný jazyk a spoléhají na automatické překlady. Je nepřijatelné, aby anonymní studentský brigádník určoval, který politický názor je možné šířit, navíc podle neznámých instrukcí. Je možné mluvit o svobodném přístupu k informacím, demokratické politické soutěži a svobodě slova, jestliže nadnárodní korporace rozhodují, které příspěvky potlačí a které čtenářům úplně odfiltrují? Jestliže zasahují již i do obsahu soukromých zpráv a při vyhledávání upřednostňují vybrané politické kandidáty? 

Pravidla, podle nichž zasahují platformy autorům do obsahu, jsou přitom velmi vágní a dokonce retroaktivně se mění dle momentální nálady v určitých kruzích společnosti. O účet tak může přijít kdokoliv, a to i za několik let starý příspěvek, který byl v době svého vzniku nekontroverzní.

Proč stát dovoluje nadnárodní korporaci to, co nesmí ani drobný soukromník?

Pokud přistoupíme na argument, že soukromá firma si může stanovit jakákoli pravidla diskriminující klienty pro jejich názory, dle stejné logiky by operátoři časem mohli chtít přerušovat hovory a blokovat zákazníky za obsah SMS zpráv. Budeme tolerovat odmítání zákazníků na základě pohlaví, náboženství, národnosti nebo barvy pleti? To by byla stejná diskriminace jako na základě názorů.

Na místě je proto otázka, kdy lze zákazníkovi odmítnout poskytnutí služby a jak se ten může bránit a uplatnit reklamaci, pokud provozovatel porušil svá vlastní pravidla. V nich se totiž nepíše o tom, že jsou povoleny jen některé politické názory. Vzniká tím i prostor pro korupci či zákulisní ovlivňování obsahu sociálních sítí ze strany různých subjektů včetně veřejnoprávních, kterým jsme žádnou cenzurní pravomoc nesvěřili. Staletí právního vývoje, při kterém se naši předkové snažili omezit moc vlád nad svobodou projevu a tisku, jsou možností takové tiché spolupráce ohrožena.

V sázce je demokracie

Jestliže nadnárodní gigant určuje, jaké informace se dostanou k uživatelům, může snadno ovlivnit volby tím, že bude systematicky potlačovat pozitivní zprávy a upřednostňovat ty negativní o jednom kandidátovi, zatímco o druhém naopak. Podobně může preferovat vybrané politické strany či názorové proudy.

Jsme připraveni na situaci, když přestane zobrazovat příspěvky nebo zablokuje účty nepohodlných kandidátů a nahradí je příspěvky jejich konkurentů, k jejichž sledování se uživatel ani nepřihlásil? Jsme připraveni na to, že v den voleb vybídne vlastník či manažer sítě potenciální voliče jedné strany, aby šli volit, zatímco druhé od toho odradí? Vzhledem k nulové právní úpravě jde o zcela anonymní, netransparentní a utajované procesy a v nich zainteresované osoby, které mohou významně ovlivnit např. výsledky voleb.

Svoje zkušenosti s cenzurou sociálních sítí má již řada zahraničních i českých politiků, veřejných osobností i médií (například právník Pavel Hasenkopf nebo Reflex). Mnozí si donedávna mysleli, že je to jen problém radikálů a podivínů a jich se netýká. Nyní vidíme, že se totéž děje světoznámým osobnostem, respektovaným intelektuálům, univerzitním profesorům a politickým kandidátům. Potlačování svobody projevu se tedy stává běžnou praxí.

Proto vyzýváme zákonodárce Parlamentu, vládu a prezidenta České republiky, jejichž povinností je chránit náš ústavní řád, aby

1. zahájili veřejnou debatu s účastí široké veřejnosti o tom, jak zabránit omezování svobody projevu na sociálních sítích, které již začíná deformovat politickou soutěž a fungování demokratických procesů,

2. bez zbytečného odkladu vytvořili parlamentní komisi se zastoupením všech stran v Poslanecké sněmovně a odborníků z oblasti práva, která by se zabývala případy občanů i právnických osob, jejichž účty byly blokovány a příspěvky smazány, aby tyto zkušenosti mohly být využity pro následný zákonodárný proces,

3. po globálních platformách žádali formou zákonné povinnosti ustanovení odpovědné osoby s působištěm v ČR a s přiměřenými rozhodovacími pravomocemi pro průběžné řešení případů, kde mohl být porušen zákon.

Marian Kechlibar, Daniel Vávra, Vlastimil Veselý

Podpis k petici můžete připojit ZDE.