Stěžujete si na přebujelou administrativu? Buďte rádi, že jste nebyli jejím cílem, když skončila v Čechách druhá světová válka. To byla lavina! Dnešní úředničení je již daleko poklidnější formou úředního teroru. Přečtěte si, jak to bylo v období několika měsíců po 8. (9.) květnu 1945.
Válka ještě neskončila a československá administrativa začala budovat úřednické ekvivalenty tankových divizí, dělostřeleckých a leteckých pluků i specializovaných úderných praporů. Tato ohromná armáda byla neviditelná, protože byla jenom papírová.
Co divize to prezidentský dekret, pluky a speciálními prapory zastoupily oběžníky, vyhlášky, nařízení různých ministerstev. Tím se ještě před koncem bojů vyzbrojovala obnovená Československá republika proti českým či sudetským Němcům, Maďarům a kolaborantům.
Zde je několik příkladů:
Vládní nařízení z 5. května 1945 o volbě a pravomoci národních výborů, které vyšlo 9. května 1945 ve třetí částce Sbírky zákonů a nařízení státu Československého, otevřelo poválečnou úřednicko-šmírovací frontu.
Na území Československé republiky měly být zvoleny místní, okresní a zemské národní výbory jako orgány státní správy. V každé obci vznikly místní národní výbory, které nahradily současnou moc – zastupitele, radu i starostu obce či města. Národní výbory měly vyhodit na dlažbu úředníky, kteří se provinili proti národním čili proti státním čili československým zájmům.
V obcích a okresech, kde většinu obyvatelstva tvořili Němci, nemohl být ustanoven z Čechů národní výbor (NV). V takovém případě na úrovni okresu byly jmenované okresní správní komise (OKS) a na úrovni obcí místní správní komise (MSK).
Dekretem prezidenta republiky z 19. května (č.5/1945 Sb.) byl majetek osob státně nespolehlivých, tedy Němců, Maďarů a kolaborantů, dán pod národní správu.
Vládní nařízení ze 17. května 1945 o některých opatřeních v zásobování obyvatelstva potravinami, představovala doslova škleb vůči německému obyvatelstvu v ČSR. Na nařízení bylo pikantní, že Židé dostali „tučné“ potravinové lístky D čili pro Němce. Němci se museli spokojit s lístky s přetiskem JUDE, tedy s velmi omezenými nároky na množství potravin. Němci se tomu mohli vyhnout jen tím, že prokázali, že byli antinacisty, že zůstali věrni republice.
Dotazníkový mor
Tzv. revoluční osazenstvo národních výborů bylo již několik týdnů po osvobození zavaleno spoustou dotazníků. Nastupující československá státní správa potřebovala co nejpodrobnější informace o stavu občanstva, zvířectva a všeho možného v okresech i jednotlivých obcích a městech.
Lavina dotazníků byla doplněna o další lavinu – oběžníků. Svědčí o tom například příval oběžníků vydávaných zemským národním výborem. Podívejme se třeba na oběžník z roku 1946 číslo 1022. Byl vydán 30. září 1946 a týkal se i takové drobnosti jako odměny úředním zřízencům za donášku úředních zásilek těžších 14 kilogramů z pošty a na poštu. Od 1. června 1946 zřízenci při přenášení zásilek o vyšší váze měli nárok na dvě koruny, ne jenom 70 haléřů, jako dosud.
Evidence jako první pilíř moci
Nejdůležitější otázkou bylo, jak udržet přehled o českých Němcích. Řešení bylo geniálně jednoduché, jak ukazuje příklad z Ústí nad Labem: Nejzákladnější evidence Němců byla přesunuta přímo na ně jako majitele ústeckých domů a bytů, protože většina domovního fondu byla v rukou Němců.
Vyhláška č. 5 z 31. května 1945 „Soupis nadbytečných obytných místností v oblasti velkého Ústí nad Labem“ ukládala evidenci a využití všech bytů.
Vyhláška č. 6 o pracovní povinnosti Němců (ve věku od 15 do 55 let) z 1. června 1945 vydaná ústeckým MNV nařizovala v bodu 2.: „Všichni majitelé domů neb jejich zodpovědní zástupci pořídí vlastními prostředky 2 seznamy v domě bydlících a pracovní povinnosti podléhajících osob. Jeden podepsaný seznam odevzdají do 3 dnů úřadu práce, druhý vyvěsí za domovními dveřmi na vhodném místě.“ S neuposlechnutím vyhlášek byly spojené vysoké pokuty a hrozba vězením.
Velmi silným nástrojem pro evidenci a udržení místních obyvatel v bydlišti byl systém vydávání potravinových lístků. Proto vládní nařízení č. 6. ze 17. května 1945 určovalo v paragrafu 3, odstavec 2, že lidé, kteří se vrací do ČSR se musí k zásobování přihlásit „u obce stálého pobytu… Při přihlášce k zásobování potravinami nutno v každém případě předložiti policejní přihlášku ke stálému pobytu v obci.“
První provizorní přihlášky
Pro evidenci pohybu obyvatelstva hned po osvobození mělo české vedení města Ústí n. L. prozatímní cyklostylované přihlášky k pobytu. Dochovala se například přihláška z 23. června 1945, ve které majitel domu podepsal přihlášku ověřenou razítkem ústeckého 2. policejního revíru.
Podobně postupovaly i obce. S kulatým razítkem „Obecní úřad Vaňov“ byly vystavovány strojopisně předepsaná potvrzení o pobytu lidí v obci v tom smyslu, že pan, paní, slečna … narozen … „je ve Vaňově, okres Ústí n. L. policejní hlášen“.
Úřednické terorismus v mezích zákona
Sešněrování obyvatelstva a firem dotazníky se postupem doby změnilo v běžného úředního šimla, jak to vystihuje povzdech ze stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) ve Vyklicích v hlášení z 29. července 1946.
SNB stanice poukazovala na stížnosti vůči přebujelé administrativě. Písemná agenda postihuje i „širší obyvatelstvo vyplňováním dotazníků, hlavně však všechny úřady, čímž je větší potřeba kancelářských sil a ztráta časová.
Ve zprávě se dále uvádí, že „nepůsobí příznivě, že v nynější době nedostatku pracovních sil potuluje se v pohraničí množství trhovců a zábavních podniků, používajících motorové dopravní prostředky. Většinou se jedná o osoby práce schopné, neprospívající tím nijak veřejnosti, naopak zdržují od práce jiné.“
