Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945. Lidé se v tom okamžiku objímali, nastal krátký okamžik pocitu sounáležitosti těch, kteří válku přežili. Dnes ovšem vzpomínky na rok 1945 nemají většinou nic společného s popisem tehdejší reality. Jde, až na výjimky, jenom o komentáře zneužívající téma konce války k politikaření. Mohou si to komentátoři dovolit, protože přímých pamětníků událostí znalých politicko-vojenských souvislostí té doby žije absolutní minimum.

Nepolitický pohled

Je možné se dnes podívat na konec války v roce 1945 bez politického zkreslování? Proč ne, pokud vezmeme v úvahu psychologii davu, a historickou momentální psychickou zátěž lidí.

Mír v květnu a červnu 1945 byl časem návratu k normálnímu životu. Lidé museli počítat s nebezpečím pohozených zbraní a výbušnin, ale i frustrovaných skupinek ozbrojených Němců toulajících se po lesích a směřujících do západní okupační zóny. Hrozilo i nebezpečí rabování od sovětských vojáků a vojenských dezertérů, ale i od vlastních spoluobčanů využívajících poválečného chaosu. Ale přes to všechno byl již vytoužený mír.

Doznívání války trvá léta

Válka oficiálně v Evropě skončila kapitulací podepsanou 8. května 1945 a slavnostně potvrzenou ještě 9. května 1945 v Berlíně. Pro různé skupiny aktérů ale končila později. Pro odsunuté Němce skončila v roce 1945 až 1947, podle toho, kdy se usadili v provizorních podmínkách po odsunu z ČSR v rozbombardované Třetí říši. Pro Sovětský svaz v nejširším smyslu slova skončila druhá světová válka v Evropě až po dosazení prosovětských vlád v sovětskou armádou osvobozených zemích, tedy koncem čtyřicátých let.

Jisté je, že na území Československa v květnu 1945 bylo našemu obyvatelstvu jedno, jestli město nebo vesnici osvobodí sovětská, polská, rumunská či americká jednotka. Dnes je z toho ukecané politikum.

„Pokud se týče osvobození, Československo musí mluvit o osvobození. A zároveň pro Československo byl konec války vítězstvím, neboť jeho jednotky na západní a východní frontě se zúčastnily bojů a domácí odboj byl v určitých fázích války co do výsledků průkazný,“ míní Jaroslav Šedivý, diplomat, historik, bývalý ministr zahraničních věcí. (Květen 1945 vítězství nebo osvobození, Seminář k 60. výročí od konce 2. světové války, tisk ze semináře, str. 18).

Hrdinové ať nepřekáží

Byla nouze, ale nikdo si zpočátku moc nestěžoval. Příjemné bylo, že se mohla beztrestně „rozjet“ šmelina. V prvních měsících po skončení války nebylo dost policistů k jejímu potírání.

Každý si chtěl přilepšit. Německý majetek postupně přebírali českoslovenští národní správci, včetně zemědělských statků.

Když měli přednostně dostat po Němcích venkovské statky volyňští Češi ze Sovětského svazu (SSSR), veteráni československé tzv. Svobodovy armády, místní čeští národní správci proti tomu protestovali (například na Litoměřicku). Místní Češi také nelibě nesli, že koncentrační tábory přežili někteří Židé a vrátili se domů. Chtěli zpět své byty, domy a obchody, ale Češi si tam pro sebe mezitím zařídili příjemnou národní správu.

Přes odhalení, co se stalo s Židy v koncentračních táborech, byli například na Ústecku v nemilosti, protože většinou hovořili německy. Předsedkyně ústecké okresní správní komise Marie Vobecká (KSČ), která se později stala předsedkyní okresního národního výboru, prosadila nařízení, že Židé jsou povinni nosit bílé pásky, protože údajně podporovali Henleinovu stranu.

O více než rok později vesnická policejní stanice, tehdy zvaná stanice SNB, v Zálezlech poblíž Ústí nad Labem v situační zprávě z 3. září 1946 uvedla: „Osoby české národnosti si stěžují, že hospodářský život jest znovu ovládán židy, kteří bezdůvodně odešli z bývalé Podkarpatské Rusi a zde z podpory čsl. úřadů byly jim přiděleny nejlepší živnosti. Tyto zjevy jsou zejména v Ústí n. L. Dále lid poukazuje na to, že židé by měli býti podrženi k nutnému pracovnímu výkonu.“

Zkrátka, když skončí válka, nikdo již vojáky a hrdiny nepotřebuje. Nikomu nevadí, když hrdinové dostanou medaile a jsou oslavováni, ale jenom pokud nepřekážejí. Totéž platilo i pro navrátilce z koncentračních táborů.

Byty nad zlato

V bývalé Sudetské župě, v částech československých území okupovaných na podzim 1938 Německem, v příhraničí poblíž německých hranic byly německé rodiny někde vystěhovávány za hranice do Německa hned pár týdnů po válce. Pro místní českou správu to bylo potřebné, protože do pohraniční přicházeli čeští a slovenští osídlenci, včetně Židů z Podkarpatské Rusi.

V pozdějších měsících, zhruba od června do září 1945, byly přijímány plány vnitřního přestěhování Němců v rámci měst. Bytovou problematikou se na svých jednáních zabývala také okresní správní komise v Ústí nad Labem. Všem městským a vesnickým národním výborům poslala cyklostylovaný dopis s informací z oběžníku zemského národního výboru (ZNV) z 27. června 1945. Píše se v něm:

„ZNV bylo hlášeno, že v pohraničním území (zejména v Jablonci, Liberci, České Lípě, Děčíně, Střekově, Chomutově, Karlových Varech, Chebu, Mostě atd.) bydlí dosud Němci ve vilách a mnohopokojových bytech, zatím co veřejní zaměstnanci všech oborů vyslaní k výkonu služby do pohraničního území, jsou bez přístřeší.

Žádám proto, aby ihned byla sjednána náprava tím způsobem, že okresní národní výbory a okresní správní komise budou byty nepřátel státu přidělovati přednostně veřejným zaměstnancům, kteří byli vysláni do pohraničního území k výkonu služby.“

Detailní „Plán vnitřního přestěhování Němců v Ústí nad Labem, 7. 9. 1945“ například nařizoval, že „všichni Němci budou přestěhováni do menších bytů dle zásady: do celkové výměry 20 metrů čtverečních 3 osoby, přes 20 metrů čtverečních na každých 5 metrů jedna osoba…“

Ať rychle odejdou

Každá obec na konci první, ale i druhé světové války nechtěla, aby na jejich teritoriu byly hladové krky, které do obce nepatřily. Rychle byli proto odsunováni ti, kteří na konci války byli v českých městech a obcích.

Na Ústecku koncem 2. světové války pobývalo zhruba deset tisíc lidí, kteří tam neměli trvalé bydliště. Vyplývá to z potvrzení, které vydal Okresní národní výbor v Ústí nad Labem Otto Uthoffovi, který řídil návrat spojeneckých zajatců, vystěhování uprchlíků a říšských Němců: „Jest jeho zásluhou, že v nejkratší době opustilo zemi více než 10 000 zajatců a civilních dělníků, uprchlíků a příslušníků německé branné moci.“

Zůstal v platnosti německý systém potravinových lístků, byla nouze o všechno. Je to zřejmé i z toho, že poblíž saských hranic v Ústí nad Labem rozhlasová relace z 10. května v němčině v 11.45 hod. informovala, že nesmí být zvyšovány ceny potravin a zaznělo též: „Přijdou-li k bytu sovětští vojáci, poproste je, aby vám nebrali z toho mála, co vám zbylo.“

Suma sumárum: Zkušenosti z prvních dnů opojné poválečné svobody potvrzovaly to, co platí v lidském společenství od starověku: Košile je bližší než kabát, aneb kdo není náš, ať neotravuje.


Share on Myspace

Civilizace