Tak se nám u jižních sousedů odehrává zajímavý kvas. Na demonstraci Kurdů a příznivců Antify zareagovali turečtí nacionalisté z hnutí Šedých vlků a od té chvíle panuje ve vídeňské čtvrti Favoriten určité napětí.
Ve vídeňské čtvrti Favoriten je podíl cizinců na obyvatelstvu vysoký a rychle se zvyšuje (2001: 16,5 procenta, 2016: 32,8 procenta). Nejvíce zde žije Srbů, druhou nejpočetnější komunitou jsou Turci. Na poměry Vídně a Rakouska obecně je tu nadprůměrná nezaměstnanost, v roce 2018 se přes 20 tisíc lidí hlásilo jako nezaměstnaných, tedy přes 10 procent dospělého obyvatelstva. To mimo jiné znamená, že není až tak těžké narychlo zorganizovat nějaký ten dav (viz dále, co k tomu říká rakouská policie).
Čtvrť Favoriten se svého času dostala do médií, když jeden z politických spojenců Viktora Orbána, János Lázár, natočil v březnu 2018 (měsíc před maďarskými volbami) nepříliš lichotivé video z jejích ulic.
Realita je malinko složitější než tento předvolební spot, ve Favoriten žije i hodně Balkánců, kteří se rakouskému životu přizpůsobili. Ale současný konflikt v ulicích naznačuje, že těch nezapadajících až problémových je dost na to, aby dostali jindy nenápadnou Vídeň i na stránky New York Times.
Středobodem potyček je Ernst-Kirchweger-Haus, tzv. autonomní centrum, jeden z bratříčků pražské Kliniky, berlínské Rigaer Strasse nebo hamburské Červené Flory. Kdysi Komenského škola pro české a slovenské děti, později objekt Komunistické strany Rakouska, dnes tedy anarchistické headquarters.
Šedí vlci (Bozkurtlar) je turecká nacionalistická organizace s metastázami po půlce Evropy a Asie. Doma v Turecku si dobře rozumějí se stranou jménem MHP, která momentálně s Erdoğanovou AKP tvoří politickou koalici. Charakter hnutí se dá pochytit z přísahy, kterou skládají její mladí členové, takzvaní idealisté: „Ve jménu Alláha, koránu, vlasti a vlajky přísaháme. Naši mučedníci a frontoví bojovníci, nechť jsou si jisti. My, idealistická turecká mládež, budeme bojovat proti komunismu, kapitalismu, fašismu a všem druhům imperialismu. Náš boj povedeme až do posledního muže, do posledního dechu, az do chvíle, než bude ustavena velkoturecká říše (Turan, pozn. MK). My, idealistická turecká mládež, necouvneme, nezakolísáme, dosáhneme svých cílů. Kéž Alláh ochrání a povznese Turky. Amen.“ (zdroj, PŘEKLAD Z NĚMČINY, původně nalezeno na STARÝCH STRÁNKÁCH NĚMECKÉ KONTRAROZVĚDKY v Bádensku-Württembersku) Koho překvapuje to zdánlivě křesťanské „amen“ na konci: používá se i v islámu.
Šedí vlci mají v Rakousku celkem dvacet poboček, které dohromady tvoří celorakouskou federaci. V sousedním Německu jsou považováni za největší krajně pravicovou organizaci (BpB, která to uvádí, patří pod spolkové ministerstvo vnitra). Aktivní jsou i ve Švýcarsku, kde pomáhali shánět hlasy švýcarských Turků před prezidentskými volbami v Turecku a rovněž se roku 2015 pustili do pouličních bojů s Kurdy v hlavním městě Bernu.
Pozdrav Šedých vlků, tzv. Wolfgruss, je v Rakousku zakázán, ale pohledem na videozáznam z jejich demonstrace lze usoudit, že si z toho jejich příznivci moc nedělají. A místopředseda vídeňské policie Franz Eigner poznamenal k jejich aktivitě zajímavou věc: jsou až moc dobře organizováni, dokážou svolat „tvrdé jádro“ několika set mladých mužů na určité místo během pár minut a zaútočit železnými tyčemi, pyrotechnikou a házením lahví. Pro policii je pak těžkým úkolem jim v tom zabránit a ochránit napadené.
Demonstrace Kurdů a Antify…
…a Šedí vlci v akci.
Rakouská vláda násilnosti odsoudila a kancléř Kurz, jakož i ministr vnitra Nehammer (oba ÖVP) prohlásili, že turecké konflikty se nesmějí přelévat na rakouskou půdu.
Upřímně: zajímalo by mě, jak si to představují. Mám sice vůči Kurzovým politickým schopnostem respekt, ale vnitroturecké konflikty byly do Rakouska importovány už v době, kdy jeho hlavním životním zájmem byl dudlík, a to zároveň s příslušnou kulturou a obyvatelstvem. Přenos konfliktu proběhl, teď je spíš otázka, jak udržet situaci pod kontrolou.
Toto nebude jednoduché vyřešit, zejména v situaci, kdy západní civilizace natolik pochybuje sama o sobě, že po imigrantech chce vágní integraci – i tak leckdy neúspěšně – ale nesnaží se je asimilovat, což v dřívějších dobách fungovalo docela dobře, i když ne nutně vždycky (zkuste si jen spočítat, kolik Němců nosí polské příjmení, nebo kolik Britů příjmení francouzské). Dokud se Turek ve Vídni cítí jako Turek a mluví turecky, dotud jej pravděpodobně budou zajímat zprávy ze staré vlasti, které si dnes velmi snadno přečte na internetu nebo shlédne na nějaké turecké satelitní televizi. A totéž platí pro ostatní etnika.
V téhle situaci, kdy se nám svět smrskl na globální vesnici, by ta asimilace byla naopak potřeba více než dřív. Teprve v momentě, kdy se potomci už ani nenaučí řeč svých předků, přestanou být součástí širší politické komunity a řešit, co se právě semlelo tisíc kilometrů daleko. Rovněž propagandistické kampaně ze staré vlasti (a Turecko se o působení mezi krajany docela snaží, například pomocí náboženských úřadů) by tak ztratily na účinnosti.
Jenže to vyžaduje určité civilizační sebevědomí. Vlastně se úplně nedivím tomu, že pro některé mladé Turky můžou být Šedí vlci přitažliví. Dávají jim identitu, na kterou mohou být vnitřně hrdí. Kdežto být postmoderním Rakušanem znamená hledat na sobě hlavně hnidy, případně pátrat po tom, kdo koho zákeřně diskriminuje. A to pro člověka zvenčí zase tak přitažlivé není.
Stojí za to si všimnout, že tomuhle problému jsme v ČR zatím ušli na základě čistého štěstí. Pokud mu máme ucházet i nadále, nemůžeme na to štěstí spoléhat věčně.
Stejně jako Francie, Německo či Nizozemsko, i u nás jsme pociťovali nedostatek pracovní síly. To se projevilo přílivem lidí z ciziny. Na rozdíl od výše zmíněných jsme zatím měli vyslovenou kliku v tom, že z historických důvodů (železná opona) šlo v případě ČR zejména o Ukrajince, Vietnamce či obyvatele sousedních zemí (Slovensko, Polsko).
Společně s lidmi vždycky přicházejí i jejich kultury, ke kterým patří i staré, leckdy dědičné konflikty (třeba zrovna ten kurdsko-turecký). Máme štěstí v tom, že v případě našich imigračních proudů se zatím žádné takové konflikty nezkřížily a nezpůsobily explozivní mix, ani mezi sebou, ani s původním obyvatelstvem. Ale žádná samozřejmost to není a znepokojuje mě, jak málo se k tomu současní politici vyjadřují. Jako by to jako samozřejmost brali.
Momentálně sice máme koronavirovou recesi, takže poptávka po pracovní síle poklesla, ale konjunktura zase jednou přijde a s ní volání po vízech pro levnou pracovní sílu. Byl bych hodně potěšen, kdyby se zástupci jednotlivých stran v parlamentu sešli, dokázali aspoň na chvíli odložit téma „Babiš-antibabiš“ a vypracovali nějaké společné memorandum o tom, jak se v tomhle případě bude do budoucna postupovat. Aby nedošlo k drastické změně jen proto, že volby dopadly jinak, než se čekalo.
Stačilo by to pojmout zcela jednoduše a pragmaticky, třeba seznamem: Vietnam ano, Pákistán ne. Thajsko ano, Alžírsko ne… I takové jednoduché schéma pro budoucnost by bylo daleko užitečnější než to, co máme teď, a problémy vídeňského (či stuttgartského) typu bychom si mohli ušetřit. Prevence je vždycky jednodušší než léčba.
Ale nevím, jak je k tomu pošťouchnout.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
