Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný.
Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989.
Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo.
Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka.
Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů.
Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa.
Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté.
Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů.
Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají.
A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze.
Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety.
Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel.
Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.
