Nebyly to jen Lidice a Ležáky. Nacisté za války pálili, mrzačili a zabíjeli v desítkách dalších českých vesnic. Nemilosrdně, bez varování, mnohdy v úplně posledních válečných dnech roku 1945. Bolest otištěnou do celých pokolení zachytila režisérka Markéta Oddfish Nešlehová v dokumentu Místa Ticha, který v premiéře uvede ČT2 v úterý 2. června od 21 hodin.

Tuzemský Leskovec, Prlov, Vařákovy Paseky nebo Český Malín na Ukrajině. A mnohé další. Jejich osudy byly podobné. Pamětníci dodnes líčí nepochopitelnou krutost, zabíjení a sžírající plameny. Záminkou běsnícím nacistům byla údajná spolupráce vesničanů s odbojáři a partyzány. „Spousta obcí měla podobně tragický osud. Byly vypáleny, zklikvidovány a zapsalo se to do života tamních lidí, do několika generací. Včetně dnešních mladých, vnoučat, pravnoučat. Řetězec nekončí. A jediná cesta je nenechávat si vzpomínky v sobě, mluvit o nich, a tak se s nimi vyrovnat a přijmout to,“ shrnuje kreativní producentka Lenka Poláková.

Dokument se vrací k událostem, které Češi prožili před tři čtvrtě stoletím. Vyprávějí je ovšem ti, kdo žijí dnes – pamětníci, potomci. „Když je člověk ve špatnou dobu na špatném místě, tak se může přihodit, že život jde úplně do háje. A že to ovlivní generace,“ říká Darina Martinovská, jejíž tatínek přežil vypálení Českého Malína. Trauma si ale nesl celý zbytek života. A Josef Vychopeň, jedenadevadesátiletý svědek nacistické pomsty ve mlýně v Leskovci na Valašsku, popisuje: „To jde s vámi životem jako balvan. Když sedím tady, často vzpomínám. Ale už vyrovnaný s tím, jaké hrůzy se děly.“

„Bolest a trauma se vepsalo do životů lidí, kteří jím prošli. A jako těžké závaží si to nesou i další generace. Jako by se to vepsalo do jejich rodinné DNA. Tak silnou mají zkušenost. Když vzpomínají a když o tom mluví, dodneška pláčou,“ říká režisérka Markéta Oddfish Nešlehová, která je přesvědčená, že pokud se o válečné bolesti v rodině mlčí, může cesta ke klidnějšímu životu trvat řadu pokolení.

I proto oslovila psychiatričku Andreu Wolnou, jež v dokumentu vysvětluje, proč kruté zážitky zdeformovaly životy těch, kteří přežili, i osudy dalších generací: „Válečný konflikt produkuje jen negativní emoce. Tam nic pozitivního, co by mohlo člověku ulevit, nenajdeme. Tahle společnost prošla válečným stavem, a pak přešla do zvláštního budování státu. Ti lidé neměli vůbec prostor pro zpracování, přijetí, smíření.“