Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.

 

Ukázka z knihy:

/Zuzana Urválková: Německojazyčné žurnalistické a nakladatelské aktivity Ignáce Leopolda Kobra kolem roku 1848/

 

2.2

HAVLÍČKŮV ŠOTEK A KOBRŮV MICHEL

 

Kompozice a satirická orientace Kobrových časopisů, tj. jejich propojení s větším celkem, jakým byla knižnice Album, vybízí ke srovnání s podobně koncipovanými přílohami českých periodik, zejména s Havlíčkovým Šot­kem, který vycházel od ledna roku 1849 jako příloha Národních novin.26 Sa­motný Šotek je postavou typologicky blízkou Michelovi, po němž Kober časopiseckou přílohu knižnice Album pojmenoval. Podobně jako Michel pochází z mytologie – ve slovanském bájesloví je znám jako domácí bůžek, šotek, šetek či plivník27 a objevoval se v soudobých českých a slovanských pohádkách a pověstech. Kober Michela představí hned v prvním dubnovém čísle (1848) formou epištoly Epistel an den deutschen Michel und viele Andere! Noční čepička, která je pro Michela typická, implikuje jeho charakteris­tiku – Michel je rozespalý, pomalý hlupák, kterému se musí opakovaně vy­světlovat, kdy je zapotřebí být vzhůru a dávat pozor na dění kolem, zejména v poslanecké sněmovně. Kober z pozice redaktora uděluje Michelovi uži­tečné rady, jak si hlídat svého pána (poslance), kterého si sám zvolil, tj. ta­kového, který „se v době poroby a útlaku nestyděl za Tvůj prostý šat a jednal s Tebou jako s člověkem“;28 dále, s jakými vlastnostmi má u takového panstva, jakým poslanci jsou, počítat, jak si nesmí dopřát ani minutku spánku, protože by mu mohlo něco podstatného uniknout. Nároky, které redaktor předkládá Michelovi, klade také na svůj stejnojmenný časopis. V ohnivém projevu vyčísluje, co vše se již podařilo a oč v Rakousku není jen tak možné přijít: „Cožpak nemáme neomezené petiční právo, zastoupení lidu, zod­povědnost ministrů, národní gardu a svobodu tisku? Na posledním místě uvedená svoboda tisku se asi může ztenčit na velmi pasivní svobodu tisku; ale může se stát totéž se zastoupením lidu a národní gardou? – V Rakousku nikdy!“29 Vzápětí však vyslovuje i potenciální hrozby: „Zastoupení lidu se může rovnat nule, ba dokonce se může obrátit jako zbraň proti lidu, když převládne korupce, tzn. svádění, zkaženost úředníků nebo úplatný, podpla­titelný volební systém.“30

            Havlíčkovo představení Šotka čtenářům působí podstatně rozverněji. Hravá, odlehčující, v jádru satirická složka však nezastírala přesah k teh­dejší politické situaci v Praze rozbombardované Windischgrätzovým voj­skem. Šotek, skrytý uvnitř granátu, vletí do pracovny redaktora, málem mu urazí hlavu, „která hraběti Lv. Thunovi často v cestě stála“, a uchází se u něj o službu v Národních novinách. Havlíček jej formou vtipného dialogu vyslechne, zjistí, že pohan Šotek jako nesmrtelný staročeský slovanský bůh dosud pracoval jako sekretář Pražské kapituly a až do bombardování mu v tomto ryze křesťanském prostředí nebylo nijak zle. Ale protože se cítí jako „radikální demokrat“, ba „sociální, radikální demokrat“, který sice tautolo­gicky definuje demokracii jako lid a lid jako demokracii, chtěl by pomáhat shánět rukopisy, psát a získávat čtenáře. Radikálně demokratický styl chápe Šotek takto: „Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! […] Pak ale mu­sejí být přede vším ministři, všichni šlechticové, ouředníci, kněží a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné.“31 Havlíčkovi se Šotkova představa o demokracii ani trochu nezamlouvá, ale nakonec se přece jen na spolupráci domluví: Havlíček se Šotka, který se nemůže – navzdory své nesmrtelnosti – prokázat stářím potřebným k re­digování samostatného časopisu (dvacet čtyři let), ujme, přijme jej do redakce s tím, ať ukáže, co umí. Když Šotek líčí, co všechno bude jejich příloha nabízet – od informací „ze života státního, církevního, obecního, domácího, literárního, uměleckého“ přes „feuilleton nejvybranějších novel a povídek, recense o divadle, o koncertech, zprávy o činnosti všech spolků atd.“ – mírní jej Havlíček tím, že „pořádný člověk sám sebe nemůže vychvalovat“. Šotek jej však zarazí slovy „to jsi pozadu a máš cop“ a vyjmenuje několik časo­pisů, které takto získávají odběratele (Večerní list, Českou včelu, Allgemeine Constitutionelle Zeitung, Abendblatt), ba dokonce mají jediného vydavatele,K. W. Medaua.32 S redaktorem úředních novin Constitutionelle Prager Zei­tung Eduardem Breierem (1811–1886) Havlíček opakovaně polemizoval a do­žadoval se jeho propuštění z redakce kvůli jeho vystupování proti českému národu.33 Breier se k Havlíčkovi později vrátil ve svých pamětech a kriticky nahlížel nejen na něj, ale i na mocenské ambice radikálních Čechů, s nimiž podle něj uměl nejlépe zatočit kníže Windischgrätz.34

            Oproti sarkastickému Šotkovi nevolil Kober vůči jiným časopisům tak konfrontační tón, jak činí Havlíček. Zprávy, které korespondovaly s politic­kým přesvědčením redakce, Kober přejímal (např. z Charivari), výjimečně s nimi polemizoval. Rovněž s osobnostmi, jež Havlíček zavrhuje, spolupra­coval – např. v Albu vydával populární Breierovy romány a v časopiseckých přílohách Alba se objevuje i jméno Roberta Bluma. Pozoruhodné je, že se kri­ticky vymezil vůči Havlíčkovu článku z Národních novin o Blumově popravě ve Vídni, již Havlíček považoval za spravedlivý trest:

 

„Což se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křivda. Blum náleží do počtu těch nechvalitebných agitátorů politických, kteří jinak smýšlí doma a ve společnosti, a jinak mluví k lidu, kteří ve shromáždění lidu křičí ‚Všechno pro lid!‘ a doma myslí: ‚Všechno pro sebe!‘ […] Umřel také zce­la přiměřeně charakteru svému, strachy celý bez sebe, jak píší z Vídně; kdyby byl skutečně býval muž takový, za kterého se před lidem vydával, byl by as­poň dovedl za přesvědčení své mužně umříti.“35

 

            Kober naopak považoval Blumovo revoluční angažmá ve Vídni za hrdin­ství a Bluma se – podobně jako jiné německojazyčné noviny36 – zastával. Re­akci většiny lidí na Blumovu popravu označil jako „Schrei der Entrüstung und des Entse[t]zens“ (výkřik zoufalství a vzteku), ať sympatizovali s ja­koukoli stranou.37 Ačkoliv uznává, že není možné Blumovo chování ve Vídni schvalovat, ba že se „jeho charakter nevyjevil v nejlepším světle“, považuje za pomluvu údajné Blumovo strašení lidu gilotinami a „podobnými nesmy­sly“.38 Referování o Blumově hrdinství, protiprávní popravě a o jeho záslu­hách postupně učinilo z Bluma mučedníka německé společnosti; za českou stranu se jím po své smrti stal právě Karel Havlíček.39

            U Kobra najdeme vedle vážně míněného názoru na článek z Národních novin také humornou narážku na Havlíčka, a to prostřednictvím písně Šu­selka nám píše, kterou Češi přerušují interpelace v říšském sněmu v oka­mžiku, kdy Šuselka navrhuje projednávat téma o narušování svatební noci Ignaze Kurandy, redaktora lipského časopisu Grenzboten, nedisciplinova­nými Čechy. Šuselka chce prosadit zákon o nedotknutelnosti svatební noci poslanců sněmu, avšak je nakonec umlčen hlasitou písní Šuselka nám pí­še.40 Z Kobrova přístupu je zřejmé, že kritériem výběru příspěvků nebylo, v jakém jazyce byly napsány, nýbrž rozhodovalo jejich naladění a to muselo zapadat do celkové koncepce Kobrových časopisů.

            Ve srovnání s Havlíčkem byl Kober zastáncem tisku pro všechny ně­mecky čtoucí, radikálně smýšlející a pročesky, tj. i proslovansky laděné čte­náře. Tuto orientaci lze vysledovat zejména z celkové koncepce časopisu, která byla v mnohém blízká hodnotám listu Deutsche Zeitung aus Böhmen, jemuž Kober dělá ve své příloze Beiblatt zum Album reklamu. Jedná se ze­jména o tyto body: „Ctít národní zájmy německých Čechů v duchu bratrské lásky k našim vlasteneckým soudruhům slovanského jazyka“41 a „ přesvědčivě hájit svobodu lidu a pravého konstitucionalismu, který ji zaručuje, ote­vřeně potírat veškeré znesvobozující tendence pomocí čestných prostředků, nikoli však zbraněmi vzpurné opozice.42

            Hájení národních zájmů českých Němců v duchu bratrské lásky k slo­vansky mluvícím obyvatelům země a prohlubování vzdělanosti prostřed­nictvím němčiny byly cíle, které Kober neopustil ani v dalších letech. Beiblatt zum Album sice již dále nevycházel, zato Kober pokračoval s vy­dáváním německojazyčné knižnice celá padesátá a šedesátá léta a dával zde prostor také autorům, jejichž díla byla v monarchii před rokem 1848, ale i po něm sledována a mnohdy zakazována.43 Kober sám byl kvůli své opoziční žurnalistické činnosti z revolučních let pod dohledem státních orgánů, jež mu za svízelných okolností nakonec zakázaly provozovat nakladatelskou činnost, dokud si nedoplní knihkupecké a nakladatel­ské vzdělání.44 To se podařilo až v roce 1856. Do té doby mu s vydáváním knižnice pomáhala nakladatelka Kateřina Jeřábková, která po vzoru Alba uvedla na český trh obdobnou řadu, a to Bibliotéku románů historických a novověkých (1855–1860).

            Přestože byl Kober v dalších letech činný zejména jako nakladatel ně­meckých a českých knih, touhy působit na čtenáře prostřednictvím časo­pisecké produkce se nevzdal. Politicky zaměřený byl jeho český týdeník Obecné listy, vycházející krátce na začátku šedesátých let, a to opět ve spolu­práci s Kateřinou Jeřábkovou. Zatímco Obecné listy měly zprostředkovávat informace na venkov prostřednictvím češtiny, jinak tomu bylo s pražským časopisem Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858). Zde domino­vala představa intelektuálního, náročného čtenáře, který se prostřednic­tvím němčiny chce dozvědět co nejvíce o literatuře, filosofii a umění všech národností žijících v rakouské monarchii (do časopisu přispívali také Češi – např. Božena Němcová či Jan Helcelet; jedním z redaktorů byl Ignác Jan Hanuš). Těmito aktivitami Kober navazoval na poselství předbřeznového časo­pisu Ost und West Rudolfa Glasera a byl vedle Ferdinanda Břetislava Mikovce významným zastáncem rovnoprávného kulturního soužití Čechů a Němců v rámci rakouské monarchie.45

 

23 Sabina, Karel, „Karel Herloš. Nástin životopisný“, in: týž, O literatuře, Praha, Českosloven­ský spisovatel 1953, s. 211–230, zde na s. 224 nn.

24 Proč Kober nezařadil almanach do své knižnice již dříve, souviselo nejspíš s kritikou aktuálních politických a společenských jevů, kvůli níž byl Herlošův Mephistopheles v monarchii zakázán. Historické romány, které vyšly v Kobrově knižnici po r. 1848, mohly být přesahem k minulosti považovány za přijatelné. Srov. Píša, Petr, „Příloha – soupis cenzurních záka­zů se vztahem k českým zemím“, in: týž, Cenzura v Čechách v kontextu předbřeznové habsbur­ské monarchie, Praha, 2018, disertační práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 329. Dostupné z: <https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/100049>. Další podrobnosti k zapovězeným spisům v monarchii viz Komparatistik Wien Zensurdatenbank. Dostupné z: <https://www.univie.ac.at/zensur>.

25 K recepci Herlošova almanachu Mephistopheles v českých zemích srov. Urválková, Zuzana, Dvoj­lomná zrcadlení. Dílo Karla Herloše‑Herloßsohna v českém literárním kontextu, Praha, Arsci 2009.

26 Sgallová, Květa, „Šotek“, in: V. Forst a kol., Lexion české literatury 4/I (S–T), Praha, Academia 2008, s. 696.

27 Srov. Šafařík, Pavel Josef, Slovanské starožitnosti. Dějepisný oddíl první, Praha, Bedřich Temp­ský 1862, s. 72.

28 „Sei also behutsam und wähle nur solche große Herrn, welche sich selbst in der Zeit der Knechtschaft und Unterdrü[c]kung für Deinen groben Kittel nicht geschämt und Dich­ auch damals als Menschen behandelt haben.“ Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel. Ein Blatt für Feinde des Zopfthums 1, 1848, č. 1, s. 3.

29 „Haben wir nicht unumschränktes Petizionsrecht, Volksvertretung, Verantwortlich­keit der Minister, Nazionalgarde und Preßfreiheit? Wohl kann die letztere zu einer sehr passiven Zensurfreiheit zusammenschrumpfen; aber kann ein Gleiches mit der Volks‑Vertretung und Nazionalgarde geschehen? – In Österreich nie!“ Tamtéž.

30 Die Volks‑Vertretung kann nur dann zur Nullität oder gar zur Waffe gegen das Volk wer­den, wenn Korrupzion, d. h. Verführung, Verdorbenheit der Beamten oder ein feiles, be­stochenes Wahlsistem [sic!] überhand nimmt […].“ Tamtéž.

31 Havlíček, Karel, „Úvod. Program. Oznámení. Vyznání víry a Pozvání k předplacení“, Šotek. Příloha k Národním novinám 2, 1849, č. 1, 7. 1., s. 2.

32 Tamtéž, s. 2.

33 Havlíček, Karel, „Quousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra?“, Národní noviny, 1848, č. 21, 29. 4., s. 81.

34 „Damals lernte ich die Führer der Czechen, ihre Tendenzen und Herrschgelüste ken­nen, Gleichberechtigung war ihnen stets nur der Vorwand, die Herrschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien der eigentliche Zweck.“ [Tehdy jsem se seznámil s vůdci Čechů, s jejich sklony a touhou po moci, rovnoprávnost byla jen záminka, účelem bylo ovlád­nout Čechy, Moravu a Slezsko.] Srov. Breier, Eduard, Mein literarisches Wirken! Ein Re­chenschaftsbericht zur Feier meines auf den 4. November 1871 fallenden 60. Geburtstages, Wien, Selbstverlag 1871, s. 11.

35 H. B. [Havlíček, Karel], Národní noviny, 1848, č. 185, 14. 11., s. 727.

36 Např. Deutsche Zeitung aus Böhmen označily Blumovu popravu za protiprávní a soucit s Blu­mem projevily také tím, že otiskly jeho poslední dopisy na rozloučenou, adresované Blumo­vě ženě, dětem a přátelům. Viz Deutsche Zeitung aus Böhmen 1, 1848, č. 61, 30. 11., s. 428–429.

37 „Politischer Schnappsak“, Beiblatt zum Album. Nur Oppozition! 1, 1848, č. 5, s. 38.

38 „Obzwar vom rechtlichen Standpunkte aus Blum’s Agitazion in Wien keineswegs gebil­ligt werden kann, sogar seinen Karakter nicht im reinsten Lichte erscheinen läßt, so ist es doch nichtswürdige Verläumdung, Blum mit Errichtung von Guillotinen und dergleichen Unsinn in Berührung zu bringen.“ Tamtéž, s. 38.

39 Nekula, Marek, Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha, Karolinum 2017, s. 271. K Havlíčkovu mučednictví srov. Macura, Vladimír, Český sen, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998.

40 „Wien. Reichstagssitzung vom 14. August 1848“, Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel 1, 1848, č. 9, s. 72.

41 „In der Wahrung der nationalen Interessen der Deutschböhmen im Geiste der Bruderliebe mit unsern Vaterlandsgenossen Slawischer Zunge.“ Beiblatt zum Album. Zum achten Bande, 1849, s. 16.

42 „Enschiedene Vertretung der Volksfreiheit und des sie verbürgenden echten Constitutio­nalismus, also freimüthige Bekämpfung aller Eingriffe dagegen, jedoch mit den Waffen ei­ner grundsätzlichen und würdigen, nicht aber factiösen Opposition.“ Tamtéž, s. 16.

43 Tak se mu podařilo uvést na český trh Karla Herloßsohna‑Herloše, jehož historické romány z českých dějin byly mezi českými čtenáři velmi oblíbené. Srov. Urválková, Zuzana, cit. d. (pozn. č. 25).

44 Kober byl vyšetřován kvůli vydání románu Eduarda Breiera Wien und Rom. Sittenroman aus der Zeit Kaiser Josef des Zweiten, jenž byl v monarchii zakázán. Rakouské úřady objevily v Kobrových skladech v Táboře přes 800 kusů neexpedovaných svazků Breierova románu a Kober musel u tiskového soudu vyvrátit podezření z šíření zakázaných knih a tiskovin. Podrobněji viz Zumr, Josef, „Táborská léta nakladatele Ignáce Leopolda Kobra“, Táborský ar­chiv 15, 2011, s. 103–122 a také Pokorná, Magdaléna, „Pole cenzurních interakcí: synchron­ní pohled“, in: M. Wögerbauer, P. Píša, P. Šámal, P. Janáček a kol., V obecném zájmu. Cenzu­ra a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014, Praha, Academia 2015, sv. I, s. 380–398, zde s. 392.

45 Při vzniku této kapitoly byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Dostupné z: <http://clb.ucl.cas.cz>. Obrazový materiál byl použit ze zdrojů Österreichische Nationalbibliothek Wien (signatury 304937-B.1848, 304937-B.1848-49, 620185-B).

 

Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 143 stran.


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel