Historik Petr Čornej získal za biografii Jana Žižky cenu Kniha roku – Magnesia Litera i Cenu Josefa Hlávky. Nyní líčí husitskou revoluci v nové knize, která působí jako dramatická novela. V krátkých, svižných kapitolách nově vykládá střety, zvraty i klíčové aktéry od počátku husitství po vládu krále Jiřího z Poděbrad. Kniha Husitská revoluce vychází u nakladatelství Paseka.

Čornej populární formou osvětluje evropský kontext událostí, dobovou mentalitu, náboženské souvislosti, vojenskou strategii husitů a jejich protivníků i význam husitství pro české dějiny. Po úspěchu monografie Jan Žižka, ke které dal autor desítky rozhovorů a které se prodaly desítky tisíc kusů, se nelze vyhnout srovnávání. „Kniha má k Žižkovi jen velmi volný vztah, vlastně především v celkovém koncepčním uchopení husitství. Obě knihy považuji za naprosto samostatné,“ vysvětluje Čornej.

Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Církev byla rozpolcena, brány Evropy už téměř vyvraceli z pantů Turci, politický systém se ocital v krizi. Roku 1413 však svitla naděje, protože kostnický koncil měl od příštího roku konečně nejpalčivější problémy řešit. Jeho výsledkům kontinent zatleskal a vzápětí strnul nad bouří, kterou v jeho srdci vyvolala poprava Mistra Jana roku 1415. Byly to události, které zásadním způsobem zasáhly do českých, ale i středoevropských dějin, charakter českých zemí pak ovlivnily až do Bílé hory. „Období husitské revoluce bylo nejen převratné, ale i dramatické, barvité a zajímavé, proto je i čtenářsky vděčné,“ říká autor. „S černobílými pohledy a dnešními kritérii při jeho hodnocení nevystačíme, musíme je vnímat a vykládat zevnitř, z myšlenkových souřadnic a životní reality 15. století.“

Podle redaktora knihy Viktor Bezdíčka spočívá kouzlo novinky také v tom, jak na malé ploše dokáže vykreslit celou okolní evropskou scénu. „Ohromily mě třeba pasáže o Zikmundovi nebo motivy, které by člověk tak úplně nečekal, například vztah husitů a Židů. Z hlediska vývoje mi už u Žižky přišlo hodně zajímavé vysvětlení čáslavského sněmu jako prvního nesmělého vykročení k parlamentarismu,“ říká Bezdíček, který s autorem spolupracuje dlouhé roky, kromě Žižky třeba také na svazcích Velkých dějin Zemí koruny české.

Český historik Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.

 

Ukázka z knihy

Zikmund Lucemburský

Druhý Lucifer a nový Šalamoun

V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná.

V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer a řádí jako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama.

Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu.

K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.

 

Petr Čornej, Husitská revoluce: Stručná historie, 224 stran, vázaná, nakladatelství Paseka, 2021.

 


Share on Myspace

Civilizace