Cena ropy na termínovém trhu v USA poklesla do záporných hodnot. To si zaslouží krátký komentář.

Aby bylo jasno – skutečný, fyzický sud plný ropy má pořád ještě kladnou hodnotu. Do záporu se propadla hodnota na termínovém trhu, což je víceméně spekulace na cenu budoucí. V tomto případě květnovou. Ale i tak, záporná cena ropy v jakémkoliv kontextu, to je neslýchaná věc. Asi jako byly dlouho nemyslitelné záporné úroky.

Co se tedy stalo? Obchodovat s komoditami se dá různě, ale při valné většině transakcí mění příslušné zboží majitele jenom virtuálně, aniž by opustilo sklad. Rozhodně se neděje to, že by si jednotliví obchodníci mezi sebou posílali celé vlaky naložené uhlím nebo sójou z Frankfurtu do Paříže apod.

Jenže v případě ropy West Texas Intermediate (WTI), jejíž budoucí cena teď šla do záporu, tam ten požadavek schopnosti fyzického odběru je. Ne pro každého obchodníka v řetězci, to ne. Jen pro toho, kdo tu ropu vlastní jako poslední. Což v případě termínového trhu znamená v momentě, kdy se „budoucnost stane přítomností“ a má dojít k realizaci kontraktu, se kterým se už dopředu obchodovalo.

Regule obchodu s WTI stanovují, že ten, komu zůstanou papíry v ruce naposled, je povinen si ropu skutečně odebrat, a to ve městě Cushing (Oklahoma), což je velká křižovatka amerických ropovodů. Za normálních okolností ovšem s touhle ropou kšeftují lidé, kteří sami žádné skladovací kapacity nevlastní. Prostě spoléhají na to, že tu nakoupenou ropu zase prodají dřív, než se termín naplní, a že na konci tohoto řetězce prodejů a nákupů bude stát nějaká firma, která se skutečně zabývá zpracováním ropy a potřebuje surovinu ke své práci.

Jenomže světová spotřeba ropy klesla za koronavirové epidemie natolik, že veškeré možné skladovací prostory a zásobníky na světě jsou už skoro plné. Najednou si tedy spousta těch spekulativních hráčů uvědomila, že květen se blíží a že by si tu ropu od nich taky nikdo koupit nemusel…

Načež mezi nimi zavládla panika a snaha zbavit se smluvních závazků za každou cenu, dokonce i zápornou. On by samozřejmě v den D nepřijel k nim domů kamion a nevylil jim tu ropu na zahrádku, takovým srandám brání zákony o ochraně životního prostředí. Ale porušení smlouvy bývá drahé. Soudě dle pohybu na burze tak drahé, že dostat minus čtyřicet dolarů za barel je pořád ještě tou levnější variantou.

Pro srovnání – u ropy Brent, u které povinnost fyzického odebrání neexistuje a všechno se řeší v penězích, je cena i na termínovém trhu pořád ještě kladná, byť nejnižší za posledních dvacet let.

Zatím tedy lze říci, že obchodníci očekávají, že v květnu nebude v USA přebytečnou ropu kde skladovat. (Vůči červnu jsou optimističtější, tam je hodnota pořád ještě nad nulou.)

Nedostatek skladovacích kapacit může být docela velký problém, říká zajímavá poznámka, na kterou jsem v této souvislosti narazil v diskusi investorů na Redditu. Nemůžu úplně garantovat, zda je to pravda, ale fyzikální a technickou logiku to má. O co se jedná?

Transaljašský ropovod, 1300 km dlouhá spojnice severu a jihu Aljašky, je stavěn na to, aby vedl ropu i ve velmi nízkých teplotách, které tam nahoře na vršku světa obvykle panují. Jenže ropa obsahuje příměsi, které se při nižších teplotách usazují na stěnách trubky a musejí se odstraňovat. V praxi se spoléhá na to, že samotný tok ropy a její tření o stěny vede k vnitřnímu zahřívání celého systému. Tím se celý problém se zanášením ropovodu nečistotami dá udržet v rozumných mezích.

To ovšem vyžaduje udržovat určitý minimální průtok. Transaljašský ropovod má kapacitu dva miliony barelů denně. V posledních letech ale průtok kvůli nižšímu odbytu poklesl na 500 tisíc barelů denně, což už způsobuje právě ty výše zmíněné potíže se zanášením trubky. Při takto nízkém průtoku se musí ropa tekoucí ropovodem na některých místech uměle zahřívat, aby vevnitř ropovodu ke všemu ještě nedošlo k vytváření klasického vodního ledu. V tomto případě jde o ropu vytěženou pod hladinou Severního ledového oceánu, takže příměs slané (a tedy extra korozivní) mořské vody je garantována.

Co se tedy s touto drahou infrastrukturou stane v momentě, kdy vytěženou ropu nebude mít kdo odebírat? Pokud se tok ropy vevnitř ropovodu zastaví, hrozí mu takové škody, že už by pak nemuselo dávat ekonomicky smysl znovu jej opravovat. Jenomže dokud ropa teče ze severu na jih, něco se s ní na tom jižním konci dít musí. Co se tedy přesně bude dělat, když skladovací kapacity dojdou? Vozit tu ropu někam do pouště a tam ji pálit?

Jestli jsem dobře pochopil, na tuto otázku momentálně nikdo nezná odpověď. Zajímavé časy, opravdu.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Share on Myspace

Civilizace