Michal Skořepa, veterán z ČNB, komentuje v Lidových novinách vývoj na dluhové frontě slovy: „Strach ze zvýšení veřejného zadlužení je pouze strachem z naší vlastní nekázně“. Zpočátku jsem doufal, že provokativní titulek je jen dílo editora, který k rozumnému textu připlácl něco, co donutí čtenáře kliknout. Ne. Tohle si opravdu zaslouží reakci, jak některé body v článku zmíněné, tak ty, kterým se autor vyhnul.
První argument Michala Skořepy: Ostatní jsou na tom hůř. No skvělé. To je, abych použil nějakou divokou pseudolatinu, argument ad notorikum, kdy podroušený Karel vysvětluje své zuřivé manželce, že Břeťa a Vašek z téže hospody vypijí více piv a rumů za večer, mají míň zubů, táhne z nich ještě silnější odér atd. Oblíbený argument všech, kdo dělají něco, co by se vlastně nemělo.
Ne, v tomhle případě mě (nikoliv „nás“, nebudu mluvit za nějaké neurčité „my“) opravdu nezajímá, co dělají ostatní. Zajímá mě, jestli těch cca 40 miliard Kč, které už teď vydáme ročně za obsluhu státního dluhu a které by se jinak třeba daly vydat za něco jiného, je v přepočtu na zisk z takto pořízených investic (pokud to vůbec byly investice) snesitelná cena nebo ne. Tyhle analýzy, ideálně prováděné nezávislými institucemi, nám scházejí. Přitom si je snaží dělat každý soukromník, který si bere půjčku na nový stroj do fabriky.
Druhý argument: V přepočtu na HDP je náš dluh stále ještě relativně nízký a na tom záleží, protože HDP je to, z čeho se dluhy platí. Zavádějící jak prase, a to i přesto, že je skutečně běžným zvykem přepočítávat veřejný dluh na HDP. To je totiž sám o sobě zavádějící přepočet. Stát nehospodaří s celým HDP, proteče mu rukama jenom nějaká jeho část (na můj vkus i tak dost vysoká) a z HDP jako celku musejí i soukromí hráči splácet svoje vlastní dluhy, hypotékami počínaje a různými úvěry na investice konče. Při nějakém významnějším poklesu, což letos skoro určitě bude, jsou pak rozpočty všech možných entit napjatější, než by se z takových hezkých čísel zdálo.
Třetí argument, cituji: „I velmi vysoký dluh totiž může být pro dlouhodobé vyhlídky ekonomiky příznivý. Například tehdy, jestliže je odrazem potřebných vládních investic.“
Ano, všichni, kdo chtějí zaseknout sekeru, se zaklínají tím nejlepším možným využitím prostředků z dluhů: potřebnými investicemi. Všude kolem vidíme to obrovské množství potřebných investic, které se realizují. Dálnice rostou jak houby po dešti, co chvíli otevírají další úsek metra. Pardon, to je vlastně případ Polska.
Tenhle argument by byl trochu snesitelnější, kdyby bylo jasně a přesně dáno, na jaký projekt ty které půjčené peníze půjdou. Ve stylu „tyhle dluhopisy budou financovat výstavbu D3 a nic jiného“. Leč ony padají do velkého eintopfu státního rozpočtu, ze kterého se financuje leccos, třeba oblíbené slevy na jízdném (šest miliard korun jen loni), jejichž návratnost je mírně řečeno nejistá.
Pak je tu to zákeřné slovíčko potřebných, což je ve skutečnosti velmi podstatný pojem. Poučným případem je v tomhle případě Španělsko, kde se před velkou krizí i během ní stihlo udělat dost pochybných infrastrukturních investic, třeba letiště duchů v Ciudad Real, kde se spálili jak soukromníci, tak region. Kdo si chce počíst více, článek v anglickém vydání El País; dokonce i odsolovací stanice v napůl vyschlé zemi se podle všeho dají stavět neefektivně.
Nicméně při naší rozhodovací stagnaci a paralýze nemůžu říci, že bych měl obavy z nepotřebných infrastrukturních investic. Zvykli jsme si na to, že každá pitomá propojka mezi dvěma silnicemi stráví deset let v papírovém pekle, ne-li déle. (Ten čas a práce úředníků stojí kolik?) Ejhle, aktuální zpráva ze serveru Zdopravy.cz: jižní spojka v Hradci Králové má souhlas EIA, pouhých 19 let poté, co se ocitla v územním plánu, a deset let před odhadovaným otevřením pro motoristy (jsem zvědav, jestli tak šibeniční termín vůbec stihnou). S tím vláda, které radíte, pane Skořepo, neudělala zatím nic. Proč čekáte, že jakýkoliv investiční záměr bude v tomhle byrokratickém prostředí vůbec realizovatelný?
No a ten poslední argument, o strachu z „naší“ nekázně. Kdo je přesně to královské „my“, pane Skořepo? Jste tak férový, že třeba mluvíte jménem vládního výboru pro rozpočtové prognózy, jehož jste členem? Nebo se v tomto případě snažíte mluvit jménem celého národa?
Tady totiž nastupuje věc, o které se ve článku nemluvilo. Naše vláda udělala nové dluhy i v roce 2019, kdy trvala konjunktura a daně do kasy jenom proudily. A vy jste u toho, pane Skořepo, jako člen vládního výboru byl. Nějaké to procento zodpovědnosti leží i na vás.
V téhle situaci přednášet nám ostatním o nekázni je chucpe. Ano, vzhledem k vaší nekázni se bojím, do jaké černé díry ty půjčené prostředky nasypete. Přitom, a to je ten paradox, by teď stát vhodnými výdaji opravdu té ekonomice pomoci mohl.
Jenomže v případě státu, který ještě před pouhými pár měsíci i za hospodářského růstu vyrobil další dluhy, a přitom mu stavba každého ubohého kousku dálnice trvá dvacet let, se děsím toho, jak to skutečně dopadne.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
