Hlavní proud české žurnalistiky oklestil naše právo na svobodný přístup k informacím téměř monotematickým zúžením pozornosti na problematiku koronavirové pandemie, o které podává uniformní informace. Zprávy a názory, jež se odchylují od názorů hlavního proudu, se vyskytují pouze porůznu na různých neoficiálních internetových stránkách. Informování o zahraničních událostech je velmi kusé, téměř žádné, ale opadl zájem i o skandalizaci vládních politiků (čehož v tuto chvíli není třeba litovat).
Ale i informace o Covid-19 jsou hrubě deformované. Média na nás chrlí čísla, jež sama o sobě nepodporují názor o nebezpečnosti onemocnění. Za pozornost stojí pouze údaje o úmrtích, ale ve vztahu k počtu obyvatel se nezdají být hrozivé. Pouze z neoficiálních zdrojů k nám po trochách pronikají zprávy o krutých koncích pacientů, u nichž má onemocnění vážný průběh. Jejich absence v oficiálním zpravodajství je nepochopitelná: ospravedlňují přece jistý útisk obyvatelstva, k němuž se vláda uchýlila.
Z neoficiálních zdrojů se na veřejnost dostávají zprávy, zpochybňující závažnost onemocnění koronavirem, srovnávajíce jej s chřipkou. „Jedna paní“ v nich povídá, že chřipka zasahuje daleko větší počty osob a zejména úmrtí jsou častější. Ale oficiální zdroje o stavu chřipkové epidemie mlčí. Nemáme možnost porovnat si chýry se skutečností.
Masa novinářů se hromadně zapojila do tohoto způsobu matení hlav veřejnosti a pomohla tak k zglajchšaltování přístupu obyvatelstva k vládním opatřením.
Je ale možné, že je informační blokáda rozumná, protože chrání veřejnost před kacířskými nápady. Vyzkoušel jsem si to na sobě, když jsem jedním okem zahlédl na televizní obrazovce venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Bleskem jsem si jej spojil s obrazem Jana Hamáčka: oba pánové jsou nesporně fešáci a jsou na sebe navzájem nápadně podobní. Kdyby si Jan Hamáček nechal narůst knír a kdyby Nicolas Maduro vyměnil polovojenské oblečení za pověstný červený svetr, bylo by to ještě nápadnější.
Od poznatku o vnějškové podobě se ale okamžitě začaly odvíjet kacířské úvahy o tom, zda se vzájemná podobnost obou pánů nepromítá také do jejich sklonů a způsobů myšlení. Není to zcela neopodstatněné.
Zamysleme se například nad osobní zásluhou Jana Hamáčka o zavedení povinného zakrývání úst a nosu. O účelnosti tohoto opatření se přou odborníci po celém světě a nemohou se dohodnout na jednoznačném názoru. Převažují dokonce pochybnosti. Prokazuje to škodlivost nadbytečné vzdělanosti. Laik Jan Hamáček pochybnostmi netrpí a jako první nás začal z televizní obrazovky přesvědčovat, že „je lépe mít něco než nic“, a zabralo to.
Sklon k radikálním řešením uplatnil i ve vztahu k pendlerům. Byl to jeho nápad, že jejich opakované cestování přes hranice tam a zpět je třeba zakázat. Prosadil svou a ze dne na den připravil o chléb blíže neurčený počet pendlerů. Zákaz ale neuvalil na pracovníky ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří pracují v prostředí, v němž je vyšší pravděpodobnost setkání s infekcí, a jsou tak přirozenými přenašeči nákazy. Nebudou-li nákazu vozit od nás ven, možná ji přivezou při zpáteční cestě. Navíc jde o profese, které bolestně chybí zde. Kdyby jim znemožnil pracovat v zahraničí, ve srovnání s jinými profesemi by jim uškodil podstatně méně, protože by snadno získali náhradní zaměstnání, byť možná s menším příjmem: ale „je přece lepší mít něco než nic“. Ti ostatní jsou poškozeni dvakrát: přišli o zdroj příjmů v zahraničí, ale v situaci, kdy zde začíná propouštění, mají jen malou naději, že najdou aspoň nějakou náhradu.
S jídlem roste chuť: nově prosadil Jan Hamáček návrh zákona, který umožní policii pokutovat na místě občany, kteří nepoužívají předepsané ochranné pomůcky. To je nápad, který by se pro svou absurdnost hodil jako námět pro Franze Kafku. Nebylo by možno proti němu mnoho namítat, pokud by stát byl způsobilý občany potřebnými prostředky zdarma vybavit. V situaci, kdy občané mají s jejich obstarání potíže, kdy mnozí je mohou nosit pouze díky slitovnosti žen, má povahu zvůle a je na místě jej odmítnout. Doufejme, že zákon parlamentem neprojde, nebo že jej v krajním případě nepodepíše prezident republiky.
Jan Hamáček se bude jistě bránit, že díky přísným opatřením Česká republika vzdoruje pandemii úspěšněji než většina ostatních zemí. Důvody, proč má pandemie v různých státech rozdílný vývoj, nejsou dostatečně prozkoumány a vysvětleny, ale úspěšnost českých opatření je zjevná. Nesnažím se je zpochybnit jako celek, upozorňuji pouze na výstřelky a chuť zneužívat moc.
Na okraj poznamenávám, že Hamáčkova ráznost může mít příznivý vliv na jeho osobní oblíbenost až do té míry, že se může přiblížit popularitě Andreje Babiše. Je možné, že se jeho obliba aspoň zčásti přelije do politických bodů pro ČSSD. Možná se v podzimních volbách dočkáme překvapení, kterého by bez koronaviru nebylo.
