COVID-19 vraždí. Ale lidstvo „pro změnu“ sebevraždí tam, kde umrtvuje podnikání. Anebo se (také) domníváte, že ekonomie „ani není věda“, že si ji „vycucali z prstu“, a tak patří přes palubu, i kdyby kvůli jedinému životu? Tak ji „zastavte“. Nechte podniky zavřít a brzy poznáte, s čím vším byly provázány. Nakonec umře x-krát více lidí než na chřipku.
„Když se něco hýbá, zregulujte to,“ žertoval kdysi Ronald Reagan. Je třeba tak žertovat teď? Ve skutečnosti není vyloučeno, že novou chřipku velká část příslušníků lidstva již prodělala, a jen to nepřiznali; anebo si toho na sobě ani nevšimli, jelikož i tak lehké příznaky virus má.
Deptat v té situaci podnikání a vést podnikatele ke krachu i skrze omezení pohybu lidí, hraničí se sabotáží. Ano, vím. Ti, co tento postup prosazují, se odvolávají na tzv. předběžnou opatrnost. V této situaci však není „předběžná opatrnost“ už velmi dávno na místě. Ten úvodní přívlastek do této epidemie nepatří. Do této epidemie patří jen opatrnost. Opatrnost bez přívlastku. Nepředběžná.
Jestliže zůstane předběžnou, stačí už jen chvíle a máme na krku nejhorší hospodářskou krizi dějin. Pravděpodobně si myslíte, že lékařů, vojáků nebo policistů musí být vždy dostatek a vždycky se pro ně najdou platy, ale bohužel to může být omyl. A snad jediným štěstím Česka se může stát, že už dávno de facto náleží do (jinak) německy hovořící oblasti světa, a zachrání-li se Německo, třeba nás nenechá padnout a – pomyslně – vymřít. Z mapy, pravda, zmizíme, ale nejde snad v současném virtuálním kosmu již jen o pouhou formalitu?
Zatím na mapě jsme. Když si ale odmyslím „uzamčení“ hranic a rodnou řeč, kterou tohle píši, jako bychom tam už nebyli.
I když je karanténa – v jakékoli zemi – cestou k jistému ekonomickému krachu, dav bude na palubách Titaniku vždy pokorně zpívat a věřit televizi. Zčásti proto, že nic nechápe, a zčásti proto, že se těší na zkázu boháčů. Co chcete, propána, dělat, když boj ani po měsících nevyhrajeme? Míníte snad, že současná opatření mají být policejně, armádně i námi samými udržována po léta? Rok? Šest měsíců?
I šest měsíců stačí, aby se zdravotnictví zhroutilo, a KDO pak nahradí lékaře, policisty, českou armádu? Politici? Materiální bohatství má změklý Západ roku 2020 za samozřejmost a neuvědomuje si, jak snadno se situace dá zvrátit. Jistěže je strašné, když vám někdo umírá, ale zastavíte kvůli tomu vlaky na rok? Jistěže je tragédií smrt devadesátiletého, skvělého člověka, který mnoho vykonal, nicméně média se každým úmrtím snad přímo opájejí, zatímco ne-ekonomická propast se rozšklebuje již takřka nevratně. Apokalypsa umírání společnosti, v níž „zavřeli vše“, bude horší než apokalypsa tohoto typu chřipky. A zde, prosím, neříkám, že nemohou vystat ultimativnější zamoření.
Skutečně jsme roky zveličovali zcela absurdní hrozby a všichni víme které. Netřeba se za to stydět, avšak z jakého důvodu nyní aplikujeme citlivost na „oteplování“ také na tuto epidemii? Je to chyba. Jsme bohužel přecitlivělí, aniž si to už umíme uvědomit a přiznat. A jak je známo, „většina se vždycky mýlí“ (cituji Roberta Ansona Heinleina), nicméně pořád ještě žijí jedinci, kteří by firmy zkrachovat nenechali. Avšak miliony dalších osob si žádnou podobně obecnou odpovědnost nepřipustí a trefně to popsal i Luboš Motl: „Nadšení často z představy, že bohatí přijdou o bilióny, aby se o nekonečně málo snížila pravděpodobnost, že devadesátiletá osoba chytí infekci.“
Ať už si myslíme o ekonomice cokoli nejhoršího, obchod je základ.
Obchod nelze beztrestně zastavit. Připojuji se k názoru, že reakce na virus je už teď neúměrná. Jistěže jsme se ocitli „v nebezpečí života“, jak se zábavně psávalo, ale prvořadě jsme tam z té příčiny, že jsme zapomněli, na čem vyrostla civilizace.
Zůstaňme tedy (nepředběžně) opatrní, ale je nejvyšší čas, aby se zrušil zákaz vycházení a aby se otevřely obchody a školy.
