Bílým šátkem mává, kdo se loučí… Je to z nějaké básně, kterou nemůžu najít. Ale našel jsem pro tento konkrétní případ tři jiné texty, tak snad mi bude odpuštěno.

První text je staré tango, dobový šlágr, který se dosud hraje:

Tvůj bílý šátek, mě zpátky nezavolá…

Náš tatínek zpíval místo bílý šátek – karbanátek…

Tvůj karbanátek, mě zpátky nezavolá

Dej si ho do kastrola… a dobré chutnání.

Druhý text je lidová píseň, víte, kolik bílých šátků je v lidovkách? Vybral jsem jednu z několika:

Když jsme se rozcházeli/ oba jsme zaplakali

Oba do jednoho/ šátečku bílého

Jsme slzičky utírali….

Důvod rozchodu tu není znám – nepřízeň rodičů, vojna, co by to mohlo být dál, když zaplakali oba?

Text třetí je jedna z nejslavnějších českých básní:

Chcem–li se setkati, nelučme se radš tedy.

Sbohem a šáteček. Vyplň se osude!

Napsal ji V. Nezval a byla podle ní pojmenována celá básnická sbírka.

Nikdy jsem bílý šátek neměl a tudíž nenosil (ostatně ani ten rudý!) a nevím o žádném bíle šátkovaném chlapovi. Takže se zřejmě jedná o věc ryze dámskou.

Ví o tom někdo něco?

Šnuptychl neboli kapesník to asi nebyl. Ani kapsonosočistoplena, jak se ten hadříček pokoušeli nazvat obrozenci. Ani trojcípý šátek, co býval kdysi v každé lékárničce jako škrtič či na zavěšení končetiny. Lesní plody nebo houby byste taky do bílého šátku zavázali jen jednou, že?

Já bych ti šáteček zavázala, kdyby mě paňmáma nebránila – to mi teď naskočila jiná lidovka a já jsem zmatený – už jsem chtěl napsat, že dívky (ženy) dříve nosily povinně bílý šátek pro případ, že by se chtěly rozejít, ale ony přece při této příležitosti dávaly košem! (Ale co? Jak? Po hlavě?) Později se začalo říkat kopačky, dala mu kopačky – možná to přišlo stejným postupem, jako když místo psa přišel bílej tesák a kadil kudy chodil.

Já tě mám ráda jako pazdero v prdeli, dyť seš blbej! – odvětila „milá“ Švejkovi na jeho dotaz stran opětování lásky… A protože to bylo hned na začátku vztahu, nepotřebovala treter (genitiv plurálu od slova tretry) ani kopaček.

Takže třeba slečna Brzobohatá a mladý pan Skočdopole se potkali, chvíli jim ten vztah vycházel a pak už ne. I vzali si bílý šátek, uvázali nebo odvázali, zaplakali, slzy utírali, zamávali a šup! – a už byli pryč. Byli za vodou, za vodou, za vodičkou studenou (za výtoňskou hospodou).

Jen bílý šátek svítil na hladině.

K večeři jsem dostal SMS – Ohrej si karbanatek.