Pro Evropana jsou většinou velkou neznámou. Líbivými obrázky, které neumíme číst. A přesto je používá více než 1,6 miliardy lidí. Čínské znaky. Jak se zrodilo písmo tolik odlišné od naší latinky?  

Čínské znaky, kterým se také říká psaná čínština nebo čtvercové znaky, jsou psací soustavou pro zápis čínštiny, jsou známy již několik tisíciletí. Jsou písmem, jež v dnešním světě používá největší počet lidí. 

Význam, skupiny, podoba a zvuk

V pravěku, v době před několika desítkami tisíc let, se naši vzdálení předkové naučili řečí vyjadřovat význam. Některé věci se však řečí a gestikulací vyjadřovaly nesnadno. Proto někteří lidé vymysleli způsob, jak „hovořit“ pomocí obrázků. Například „slunce“ nakreslením kroužku – tak vzniklo nejranější písmo vyjadřující „podobu a tvar“, (siang-sing). V písmu nalezeném archeology na kostech a želvích krunýřích vypadal znak 自 „sám/já“ jako lidský nos. To bylo proto, že když chtěl někdo vyjádřit význam slova „já/sám“, ukazoval prstem své ruky na vlastní nos. Stejně tak například „日 Slunce, 月 Měsíc, 山 hora, 川 řeka“, atd. jsou všechno znaky kategorie „podoba a tvar“, které popisují podobu věcí. 

Jak šel čas, bylo třeba písmem zaznamenat čím dál tím více věcí, proto některé znaky zobrazující „podobu a tvar“ byly zjednodušeny a jiné se začaly kombinovat do dvojic nebo skupin. Tak vznikaly nové znaky. Lidé ve starověku brzy zjistili, že psí nos je velice citlivý a je schopen rozeznávat nejrůznější pachy, proto zkombinovali znak 自 „sám“ (=„nos“) a znak 犬 „pes“ a byl z toho nový znak 臭 s významem „zápach“. Nebo 人 „člověk“ a 木 „strom“ dohromady tvoří znak 休 „odpočívat“, to je vlastně člověk, který se opírá o strom a odpočívá. Pak se třeba ze dvou „stromů“ 木 tvoří znak 林 „les“, ze dvou „ohňů“ 火 znak 炎 „zánět“ – tímto způsobem vzniklo mnoho znaků představujících další novou kategorii čínských znaků, a to znaky „skládající význam“ (chuej-i). 

Jakožto doplnění znaků kategorie „podoba a tvar“, nebyly znaky „skládající význam“ schopny postihnout zvukovou podobu neboli výslovnost, později tedy vznikla kategorie znaků „podoba-zvuk“. To byly nové znaky, které se skládaly z významové složky, která zařazovala význam do určité kategorie (determinativ, „radikál“) a výslovnostní složky, jež kategorizovala výslovnost (tzv. fonetikum), například znaky 洞 (tung) „díra“, 桐 (tchung) „pavlovnie“, 铜 (tchung) „měď“ a 筒 (tchung) „roura“, zde determinativy „ 氵voda, 木strom/dřevo, 金 kov, 竹 bambus“ vyjadřují kategorie významu a fonetikum 同 (tchung) představuje výslovnost „tung/tchung“. Znaky kategorie „podoba-zvuk“ jsou nejproduktivnějším způsobem tvoření znaků, čínské písmo se tak proto vyvinulo z písma ideografického (obrázkového) k písmu vyjadřujícímu zároveň význam a výslovnost. 

Nejstarší písmo světa

Kdy čínské znaky začaly vznikat, je doposud stále těžké určit. Nejstarší texty, které dnes můžeme najít, jsou tzv. ťia-ku-weny (texty na želvích krunýřích a kostech) z období dynastie Šang (vládla do roku 1035 před Kristem) nazvané podle toho, že byly vyryty právě na krunýře a kosti divokých zvířat. Byly objeveny na šangských ruinách v An-jangu v provincii Che-nan a obsahují věštby a pokrývají období 270 let končící vládou šangského krále Čoua před 3400 lety. Jsou již schopny komplexně zaznamenávat jazyk, z toho lze usuzovat, že období vzniku písma by mělo spadat daleko před dynastii Šang. V listopadu 2017 byly nápisy na želvích krunýřích a kostech zaneseny na Seznam světového písemnictví. 

V posledních několika desetiletích zveřejnily postupně čínské archeologické kruhy celou řadu materiálů o nálezech týkajících se původu čínského písma, které jsou ještě ranější. V roce 1987 byly v lokalitě Tung-cche Pchej-li-kang ve vesnici Ťia-chu v kraji Wu-jang v provincii Che-nan objeveny znaky z předšangského období vyryté na želvím krunýři z doby před 8000 lety, tyto znaky byly vyryty různými psacími nástroji, pravděpodobně rytec usiloval o to, aby se zachovaly.

V současnosti jsou jako nejstarší texty všeobecně uznávány klínopisné texty z oblasti starověkého Středního východu z doby před 5000 až 6000 lety, pokud by ale bylo možné potvrdit, že v případě předšangských rytin z vesnice Ťia-chu jde o znaky písma, pak by to byly nejranější písemné památky, které dosud lidstvo zná. 

Písmo malé pečeti

Nápisy na bronzech (ťin-wen) – tak jsou označovány texty odlité nebo vyryté na bronzových nádobách z období Šang (11.–7. stol. př. n. l.) , Čchin (3. stol. př. n. l.) a Chan (3. stol. př. n. l. – 3. stol. n. l.). Patří do textů stejné skupiny jako nápisy na želvích krunýřích a kostech. Nápisy na bronzech ale mají tlustší a širší tahy, tečky bývají zakulacené, vyznačují se přirozeností, jsou pravidelnější a jejich struktura je více uspořádaná. 

Již v období Válčících států (4.–3. stol. př. n. l.) byla rozšířená teorie o vytvoření čínských znaků Cchang Ťieem (Cchang Ťie měl být podle legend písařem Žlutého císaře). V pozdním období Válčících států se v díle Letopisy Lü (Lü š‘ čchun-čchiou) objevuje zmínka o tom, že „Cchang Ťie vytvořil písmo“. Systém čínského písma lidé dlouhodobě studovali a vylepšovali, až se postupně zdokonalil, zcela jistě nevznikl silami jediného člověka. Nicméně, bylo dost dobře možné, že v této počáteční fázi vývoje čínského písma nějaká osobnost, jako byl Cchang Ťie, vykonala určitou kodifikační práci ohledně podoby znaků. 

Umění kaligrafie

Poté, co Čchinové pokořili šest ostatních válčících států, nařídil První císař (Čchin š‘-chuang-ti) svému prvnímu ministru Li S‘ sjednotit písmo po celé říši. Po čchingském sjednocení Číny se stalo běžně používaným písmem tzv. „písmo malé pečeti“ (siao-čuan), které vzniklo na základě písma používaného v původním státě Čchin, přičemž se opíralo i o písma států ostatních lenních knížat. Toto písmo se stalo prvním vzorovým písmem v dějinách čínské kaligrafie. Pečetní písmo mělo zakulacené tahy, a ačkoli si do jisté míry uchovávalo styl písma obrázkového, přeci jen v něm byla výrazně posílena role determinativních značek. Malým pečetním písmem se nepsalo snadno, proto následně získal mezi lidmi popularitu poměrně jednoduchý kaligrafický styl li-šu (úřednické písmo), jehož znaky byly plošší a svojí strukturou jsou lomené, ohraničené a ukotvené do rohů. Tahy tohoto písma jsou silnější i slabší, vytvářejí vlnky a zdvihy. Úřednické písmo bylo důležitým bodem během evoluce čínských znaků, představovalo dělicí linii mezi starým a dnešním písmem. Přineslo změnu způsobu psaní znaků i změnu estetických trendů a vybudovalo základy pro zrod kaligrafického umění tzv. vzorového písma (kchaj-šu). 

V pozdním období dynastie Chan se z úřednického písma (li-šu) vyvinulo písmo vzorové (kchaj-šu), z vlnek a zdvihů úřednického písma vznikly háky a zaoblené šikmé tahy pevně stanovené podoby, tvar znaků vzorového písma ještě více odpovídal čtverci, tahy byly střídmější a přímější a toto písmo se ještě snadněji zapisovalo. Souběžně se vzorovým písmem ještě vznikly styly „trávového písma“ (cchao-šu) a „zběžného/kurzívního písma“ (sing-šu). „Trávové písmo“ se vyznačuje spojitými tahy, jednoduchou strukturou, spojitým duchem a nevázanou formou. Zběžné písmo je zase druh, který vznikl, aby zmírnil potíže vzniklé přílišnou pomalostí, kterou vyžadovalo psaní vzorovým písmem a obtížnou čitelností písma trávového. 

Výše popsaným stylům psaní znaků, které vznikly v několikatisícileté evoluci čínského písma, se souhrnně říká „sedm kaligrafických stylů čínských znaků“. Vyznačují se krásnou formou, která v sobě nese výraznou vyváženost a symetrii.

Čínskému písmu historicky předcházely systémy staroegyptského obrázkového písma, sumerského klínopisu atd. Nicméně žádná z těchto psacích soustav se již nepoužívá, jen čínské znaky. Od období Válčících států až po dobu Wej a Ťin (5. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) se čínskými znaky psalo zejména na podlouhlé a úzké bambusové úštěpky nebo dřevěné destičky, tomu se říkalo ťien-šu (texty na bambusu), také se používalo hedvábí, těmto nápisům se říkalo po-šu (texty na hedvábí), obojí se souhrnně nazývalo ťien-po wen-c‘ neboli texty na bambusu a hedvábí. 

Dávní kaligrafové při psaní vzorového písma vytvářeli své vlastní osobité styly, kterých bylo mnoho, šlo o osobnosti jako Wang Si-č‘, Ou-jang Sün, Jen Čen-čching, Liou Kung-čchüan, Čao Ťi (císař Chuej-cung dynastie Sung) a další proslulé kaligrafy, jejich styly jsou stále vzorem pro čínské studenty, kteří se cvičí v umění kaligrafie. 

Pro podporu kontinuity a rozvoje čínského kulturního dědictví vybraly čínské státní instituce stovku reprezentativních děl historicky proslulých čínských kaligrafů a vytvořily z nich počítačovou databázi znaků. 

Cesta ke zjednodušení 

Nejslavnějším čínským znakovým slovníkem je „Výklad významu obrysových a rozbor struktury odvozených znaků“ (Šuo-wen ťie-c‘), který napsal Sü Šen ve 2. stol. n. l. Toto dílo je prvním čínským slovníkem, který systematicky analyzuje podobu čínských znaků a zkoumá jejich původ a zároveň systematicky pojednává o procesu evoluce čínského písma od jeho zrodu do období Východních Chanů (25–220 n. l.). Celý slovník je rozdělený na části podle 540 radikálů (komponentů) a poprvé zde byl vytvořen systém jejich řazení, který se používá dodnes. Obsahuje 9 353 znaků, kromě toho zahrnuje i 1 163 jejich variant, celkem tedy 10 516 znaků. Slovník „Kchang-si c‘-tien“ z období dynastie Čching (17.–20. stol.) obsahuje 47 035 znaků. Současný znakový slovník „Čung-chua c‘-chaj“ zahrnuje 85 568 znaků, to je zatím slovník s největším počtem znaků. 

Čínské znaky mají dlouhou a slavnou historii, zároveň jsou proslulé svou náročností a složitostí, přičemž mezi obojím existuje určitý vztah příčiny a následku. V průběhu dějin neustále probíhal proces zjednodušování čínského písma. Protože některé čínské znaky byly příliš složité, dokonce měly několik různých způsobů psaní a těžko se poznávaly, psaly i pamatovaly, mnoho učenců se od počátku 20. století snažilo o jejich zjednodušení. Krátce poté, co byla založena Nová Čína, už 10. října 1949, vznikla Společnost pro zjednodušení čínského písma a vytyčila časový rozvrh pro jeho systematickou reformu (včetně zjednodušení znaků, uspořádání jejich variant, standardizace výslovnosti atd.). V prosinci 1953 vyšel slovník „Sin-chua c‘-tien“, pojmenovaný po Nové Číně (sin-chua), který na svá bedra převzal úkol standardizace moderní čínštiny a vymýcení negramotnosti. V lednu 1956 vláda vyhlásila Návrh na zjednodušení čínského písma, ve kterém byl snížen počet tahů některých znaků v duchu zběžného a trávového písma. 

Snahy o romanizaci

Čínské písmo je obtížné. Jeho studium je sice v počátcích velice těžké, ale toto písmo má některé výhody. Jeden čínský znak ve většině případů odpovídá jedné slabice čínské slovní zásoby a vyjadřuje význam jednoho slova nebo jednoho kořene slova (morfému). Pro čínské znaky je tedy charakteristické spojení „znak-slabika-morfém“. 

Čínské znaky vykazují vysokou produktivitu ve tvoření slov, znáte-li zhruba 3 000 znaků, můžete si přečíst běžné knihy, časopisy a noviny a porozumět jim. Slabiky jsou pravidelné a čtyři tóny dávají řeči hudební krásu lomených a rovných melodií. Čchuské písně, chanské básně fu, tchangské básně š‘, sungské písně cch‘ a jüanské písně čchü´, které nám dochovala historie, se díky tomu těší velké popularitě a staly se klasickými díly literatury. 

Dialekty, kterými se hovoří v různých místech Číny, se od sebe liší mnohem více, než se liší mezi sebou třeba románské jazyky v Evropě. Různé dialekty používají čínské znaky jako společnou psací soustavu. Díky tomu měly čínské znaky vždy důležitou funkci při uchovávání jednoty říše, při zachovávání kulturního dědictví i při šíření čínské kultury. 

Než začalo 20. století, bylo čínské písmo úředním písemným jazykem rovněž v Japonsku, na Korejském poloostrově, ve Vietnamu, v království Rjúkjú a dalších státech. Poté, co začala západní civilizace pronikat do východní Asie, všechny země se v kulturním okruhu čínského písma pustily do studia západního myšlení. Protože byly čínské znaky složité na psaní, byly považovány za zásadní překážku pro vzdělání a šíření informací. Proto vznikaly návrhy na „romanizaci čínského písma“ a někde to vedlo k opuštění čínských znaků. Po roce 1980 však Čína od teorií zaostalosti čínského písma a snah o romanizaci upustila.

Písmo spojuje

V současnosti se v čínsky hovořících oblastech používá dvojí čínské písmo. Jde o tradiční čínštinu (nezjednodušené znaky) a zjednodušenou čínštinu (zjednodušené znaky). Nezjednodušené znaky se používají na Tchaj-wanu, v Hongkongu, Macau a v čínských komunitách v severní Americe, zjednodušené znaky se používají v pevninské Číně, v Singapuru a v dalších čínských komunitách v jihovýchodní Asii. 

Obecně řečeno, přestože se obě soustavy čínského písma od sebe liší, tak u často používaných znaků tyto jednotlivé rozdíly nedosahují ani 25 %. Protože zjednodušené a tradiční písmo má společný historický původ, nejsou komunikační překážky příliš velké. Vodorovné, svislé a šikmé tahy má každý Číňan v krvi, staly se důležitou součástí genofondu čínské kultury a důležitým pojítkem národního ducha. 

 

Tu Siang (*1971) je vědecký pracovník Jazykového ústavu Čínské akademie společenských věd, ředitel ediční sekce slovníků.

Kuo Siao-wu (*1960) je vědecký pracovník Jazykové-ho ústavu Čínské akademie společenských věd, odborník na psací soustavy. 


Share on Myspace

Vážené čtenářky,vážení čtenáři,

v souvislosti s uzavřením řady prodejen s  Literárními novinami vám nabízíme následující službu:

předplaťte si Literárky na dva měsíce
za 118,-Kč a dostanete je přímo do poštovní schránky.

Objednat si je můžete buď

e-mailem: predplatne@literarky.cz  nebo

telefonicky: 800 300 302 (bezplatná linka)

Dále nabízíme kompletní Literární noviny v elektronické podobě na alza.cz

redakce

 

LtN202004

 

Aktuální číslo vyšlo 26.3.2020
Příští číslo vyjde 30.4.2020