Stříbřitě šedý buk může žít přes tři sta let. Nedaleko silnice do Mšeckých Žehrovic (Rakovnicko) je jeden, jehož věk se odhaduje na 390 let.

I jiné velikány u nás najdete, třeba ten u Havlíčkova Brodu (Boučí). Výška 34 metrů, obvod kmene skoro sedm metrů. Stáří přes třistapadesát let. Tenhle strom nejen zažil přejmenování města na Havlíčkův Brod (1945), zažil samotného Havlíčka živého (narozen 1821). A kdyby se odhadci malinko zmýlili, mohl ten buk, třeba teprv jako proutek, zažít i jmenování Brodu královským městem (1637). Třeba.

Možná i pro tu paměť máme doma tak rádi dřevo. Žilo, bylo živé.

Můj příběh s buky začíná v dospívání, chodil jsem s jednou hodně hubenou dívenkou s šedýma očima do modra a něžnou pusou. Šli jsme jednou přes les z Krompachu do Světlé pod Luží a ona s sebou měla tři děti na hlídání. Možná taky proto se mnou mohla jít. Vymýšlel jsem těm dětem různé hry s jediným cílem. Abychom byli chvilku sami, abychom se mohli mazlit.

Tak jsem si všimnul dvojice mohutných buků na kopci a dětem jsem namluvil, že je to svatá dvojice a střeží poklad, že je tam jeskyně, která se otvírá jen v den, kdy kvetou žluté kytky. A děti vyrazily a my jsme se líbali a objímali, jenže ona za chvíli znervózněla, že se děti nějak nevrací, holky to tak mají…

Reliéf „Oblek“, dřevo buku, výška 105 cm, práce a foto M. Patřičný.A tak jsme vystoupali k těm bukům a tam nebyla jeskyně, ale starý bunkr s otevřenou železnou mříží a děti ho prozkoumávaly. Na jednom z těch buků byl veliký nádor, bakule hrbolatá, dobře jsem si ho všiml, ale že je to možná opravdu poklad, to jsem tehdy ještě netušil. Asi až za patnáct, dvacet let poté jsem si vzpomenul a pro ten buk si dojel. Jenže mi to splývá ještě s jinými buky z Krompachu a okolí.

A příběh?

Dívenku Hubenku jsem ztratil. Měli jsme rande, v Praze, na schodech Rudolfina. Čekal jsem, ale nepřišla. Mobily nebyly… Telefon neměli a na té chalupě asi byli jen na návštěvě. Nějak se mi nechtělo jít se tam na ni ptát.

Z jiného padlého krompašského buku jsem si udělal „oblek“, velký a těžký – reliéf? Ne, spíš sochu na zeď… Pořád vím, kde visí, kdo ho má. Ale Hubenku už jsem pak nikdy neviděl. A to se říká, že svět je malý.

Je obrovský a rozlehlý jako buk. Je tak veliký, že v něm můžete ztratit i dětskou lásku.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel