Román Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázkých židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická představivost.

Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu.

Kniha, krom toho, že je výtečným románem, odrážejícím drsné sociální podmínky osidlování Jižní Ameriky, se zároveň snaží být i popisem formativní zkušenosti a konkrétním návodem na to, jak zacházet s rodinnými příběhy a s materiálem genealogického stromu každého čtenáře tak, aby přestaly být pastí stereotypních modelů a prostřednictvím psychomagické transfigurace se staly zdrojem emotivního bohatství a popudem k neustávajícímu vnitřnímu růstu.

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

„Všechny postavy, všechna místa a všechny události (ačkoliv je občas pozměněno jejich chronologické pořadí) jsou skutečné. Tato skutečnost je však proměňována a vyzdvihována až na úroveň mýtu. Náš genealogický strom představuje z jedné strany past, která omezuje naše myšlení, naše emoce, touhy a materiální stránky života, a z druhé strany je pokladem, který v sobě skrývá převážnou většinu našeho vnitřního bohatství. Tato kniha, krom toho, že je románem, je i prací, která by, pokud bude úspěšná, chtěla posloužit k tomu, aby ji každý čtenář následoval, a tak prostřednictvím odpuštění proměnil svou vlastní rodinnou historii v hrdinskou ságu.“

 

Alejandro Jodorowsky

 

I.

RODINNÉ KOŘENY MÉHO OTCE

 

V roce 1903 se moje babička Tereza, matka mého otce, rozhněvala na Boha a taktéž na všechny Židy z Jekatěrinoslavi na Ukrajině, protože v Něho i nadále věřili, navzdory smrtonosné povodni na Dněpru, při které utonul její milovaný syn Josef. Když voda začala zaplavovat chalupu, chlapec vytlačil na dvůr skříň a vylezl si na ni, jenomže skříň byla zevnitř zatížena třiceti sedmi svazky Talmudu a potopila se. Po pohřbu moje babička s manželem v patách a tisknouc k sobě Jakuba, Benjamína, Lolu a Fanny, čtyři drobečky, kteří jí zbyli a které na svět přivedla spíš z povinnosti než z lásky, vtrhla jak fúrie do synagogy, přerušila předčítání z devatenácté kapitoly knihy Leviticus, „Mluv k celé obci synů Jisraele a rci jim…“ a vykřikla: „Já to budu, kdo vám něco poví!“ Vběhla do té části, kam jí byl jakožto ženě vstup zakázán, protlačila se mezi muži, kteří v záchvatu dětinské hrůzy ukrývali své vousaté tváře pod bílé hedvábné šály, strhla si z hlavy paruku, praštila s ní o zem, odhalila vzteky rudou, lesklou lebku, s úšklebkem se sklonila nad pergamen Tóry a začla chrlit nadávky směrem k hebrejským písmenům: „Tvoje knihy lžou! Říkají, že jsi zachránil celej národ, že jsi rozevřel Rudý moře stejně snadno, jako když já rozkrojím mrkev, a přesto jsi pro mého ubohého Josefa nehnul ani prstem… A jelikož to nevinný dítě se přece ničím neprovinilo, tak co jsi mi tím chtěl jako dokázat? Že tvá moc je bez hranic? To už jsem věděla. Že seš neproniknutelný mystérium a já že mám osvědčit svou víru tím, že pokorně příjmu tenhle zločin? To teda nikdy! To může vyhovovat prorokům, jako byl Abrahám, ti jsou schopní přiložit nůž na hrdlo svejch dětí, ale ne ubožačce, jako jsem já. Jakým právem po mně něco takovýho chceš? Dodržovala jsem všech tvých 613 přikázání, myslela jsem na tebe ve dne i v noci, nikdy jsem nikomu neublížila, svý rodině jsem poskytla svatej mír domova, modlila jsem se při vaření i při úklidu, nechala jsem si ve tvým jménu vyholit hlavu, milovala jsem tě víc než vlastní rodiče, a co ty? To má bejt z vděku, to co jsi udělal? Před tvojí smrtonosnou mocí nebylo mý dítě nic víc než červíček, mravenec, muší pšouk. Ty neznáš slitování! Jsi zrůda! Stvořil jsi lid vyvolený jen proto, abys ho mohl týrat! Věčně se na náš účet jen bavíš! Ale s tím je teď konec! Mluvím k tobě jako matka, která všechnu naději ztratila, a proto se tě už nebojí! Proklínám tě a zříkám se tě! Chcípni si nudou! Zalez si do tý svý věčnosti, tam si můžeš tvořit a ničit vesmíry, hřímat a promlouvat, já už tě poslouchat nebudu! To platí jednou a provždycky! Ven z mýho domu, jediný, co můžu, je tebou pohrdat! Chtěl bys mě potrestat? I kdyby se mý tělo pokrylo vředama, i kdyby mě roztrhali na kusy a vnitřnosti hodili na pospas psům, na ničem z toho mi nesejde. Josefova smrt mě už zabila.“

            Nikdo nic neřekl. Josef nebyl jedinou obětí. Ostatní teprve nedávno pochovali příbuzné a přátele. Můj dědeček Alexandr, po kterém jsem zdědil jméno jen z části, protože mi bylo dáno do vínku i otcem mé matky, rovněž Alexandrem, s nevýslovnou péčí osušil slzy, které se leskly na hebrejských písmenech jako průsvitné mandelinky, a několikrát se před shromážděním poklonil; s brunátnou tváří mumlal omluvy, které nikdo neposlouchal, odváděl pryč Terezu a snažil se jí pomoct se čtyřmi dětmi, které nesla. Ona je ale pustit nechtěla a přitlačila je na svá mohutná ňadra takovou silou, že se rozkřičely. Zavál bouřkový vítr, rozletěla se okna a do templu vlétl temný mrak. To mouchy z širokého okolí prchaly před náhlým deštěm.

 obalka kdyz ptace

Pro Alexandra Leviho (tehdy naše rodina ještě nosila příjmení Levi) nebylo odpadnutí jeho ženy od víry ničím víc než jenom další těžkou ranou osudu. Těžké rány osudu tvořily nerozlučnou součást jeho existence: snášel je jako stoik po celý život, bylo to stejně přirozené, jako mít ruce nebo vnitřnosti, rány osudu pro něj byly normální součástí skutečnosti. Nebyly mu ještě ani tři roky, když se maďarská služka Pirožka pomátla, vešla do pokoje, kde spala jeho matka Lea, a přitom ho držela v objetí a sekyrou ji umlátila. Horký proud krve zbarvil jeho nahé tělíčko doruda. O pět let později výbuch nenávisti, vyvolaný pověrou, že rabíni používají k přípravě nekvašeného chleba krev křesťanských dítek, vyplavil do ulic Jekatěrinoslavi hordu opilých kozáků, kteří zapálili vesnici, znásilňovali ženy a děti a za to, že odmítl poplivat Tóru, mlátili holemi do jeho otce Jákoba tak dlouho, dokud z něj nenadělali fialovou kaši. Ujala se ho Zlatopolská obec, abstraktní jednotka, žádná konkrétní osoba. Přidělili mu postel v náboženské škole a naučili ho dvěma věcem: dojit krávy – za svítání – a modlit se – po zbytek dne. Ty litry ranního mléka se staly jedinou mateřskou vůní jeho dětství, a aby se mu dostalo vůbec nějakého ženského pohlazení, naučil přežvýkavce, aby jej nahého olizovali svými tlustými, teplými jazyky…

 

Přednášet modlitby v hebrejštině bylo pro Alexandra utrpením, a to do té doby, dokud se on a Rebe nesetkali v Zásvětí… Přihodilo se to takto: od samého pohupování, při němž pobrukoval modlitby, kterým nerozuměl, Alexandr náhle pocítil, jak mu mrznou nohy, čelo hoří a žaludek se naplňuje kyselým vzduchem. Bylo mu stydno dýchat zhluboka s pusou otevřenou dokořán jak ryba na souši a padnout do mdlob před svými spolužáky, kteří těm textům rozuměli, oni ano, jestli ovšem jejich výraz hluboké víry nebyl jenom komedií, za niž si posléze slibovali chutnou večeři. Vynaložil nadlidské úsilí, nechal tělo, aby se dál klátilo, vystoupil z něj a ocitl se v čase, který nemíjel, a v prostoru, který byl bez rozměru. To vám byl objev, takováhle skrýš! Tady mohl přebývat v klidu, nic nedělat a pouze žít. Zakusil naplno, co znamená přemýšlet bez stálého tělesného ohrožení, bez potřeb těla, bez jeho přečetných obav a slabostí, bez pohrdání anebo soucitu druhých… Zatoužil se nikdy víc nevracet a zůstat tam, ve věčné extázi.

 

Skrze světelnou stěnu prošel muž oděný černě jak rabíni, měl však šikmé oči, žlutou pleť a dlouhý hladký plnovous. Počal se vznášet po jeho boku. „Máš štěstí, chlapče,“ řekl mu, „tobě se nepřihodí to, co se stalo mně. Když já objevil Zásvětí, nebylo nikoho, kdo by mi přišel poradit. Bylo mi stejně tak nádherně jako teď tobě a rozhodl jsem se, že se už nevrátím. To byla vážná chyba. Moje tělo, opuštěné kdesi v lese, bylo roztrháno medvědy, a když jsem pocítil znovu potřebu lidských bytostí, zpět už jsem nemohl. Byl jsem odsouzen, abych se potuloval po deseti stupních stvoření, zbaven práva zastavit se byť i na chvíli, jak nějaký potulný ptáček-žebráček… Jestliže mi ale dovolíš, abych se přivinul ke tvé duši, vrátím se společně s tebou. Na oplátku ti mohu být rádcem – znám zpaměti Tóru i Talmud – a ty už nikdy víc nebudeš sám. Souhlasíš?“

            Jak by býval mohl říct ne, on, ubohý sirotek? Žíznil po lásce a přijal tedy Rebeho, Kavkazana, který to kdysi přehnal s kabalistickými studiemi, vydal se hledat svaté mudrce, kteří podle knihy Zohar dlí na onom světě, a zabloudil v labyrintu času. A v zákrutech nekonečné samoty se tenhle zatvrzelý poustevník naučil cenit si společnosti lidských bytostí, pochopil onu věčnou psí touhu po přítomnosti pána, zjistil, že bližní jsou formou potravy, že člověk bez člověka hyne duševním hladem.

Když zase přišel k sobě, ležel Alexandr natažený na školní lavici. Profesor i spolužáci stáli kolem něj celí bledí, neboť se domnívali, že je mrtev. Zdálo se jim, že tlukot jeho srdce ustal. Dali mu napít sladkého čaje s citronem a zapěli na oslavu jeho zázračného zmrtvýchvstání. Rebe zatím tančil po místnosti. Krom mého dědečka jej nikdo neviděl, ani slyšel. Netělesný přízrak se tak zaradoval ze svého návratu mezi Židy, že se poprvé zmocnil Alexandrova těla a chraplavým hlasem přednesl děkovný žalm Hospodinu: „Tys byl naším útočištěm z generace na generaci…“

Zděsili se. Chlapec byl posedlý dybbukem! Bylo třeba vyrvat mu toho démona z útrob! Rebe si uvědomil svou chybu a tělo mého děda skokem opustil. Ačkoliv Alexandr protestoval a všem se snažil vysvětlit, že mu jeho přítel slíbil, že nikdy víc do jeho těla už nevstoupí, pokračovali dále ve vymítání. Potřeli ho sedmero druhy různých bylin, dali mu vypít odvar z kravských exkrementů, ponořili ho do ledových vod Dněpru a nakonec, aby ho zahřáli, mu připravili parní lázeň, při níž ho šlehali kopřivami.

Ačkoliv ho považovali za uzdraveného, po určitou dobu vůči němu udržovali předsudečnou nedůvěru, jak ale dědeček postupně rostl, zvykli si na přítomnost jeho neviditelného společníka a začali se na něj obracet o radu, nejprve ve věcech interpretace Talmudu, později v záležitostech nemocí dobytka, a protože výsledky byly výborné, přešli na slabosti lidské, až jej nakonec ustanovili soudcem nad každou pří… Celá vesnice vychvalovala inteligenci a moudrost Rebeho, na Alexandra však zapomínala. A on, protože byl hluboce pokorný a nesmělé povahy, se nedokázal prosadit ani jako prostředník. Na večeře zvali Rebeho, ne jeho. Když vcházel do synagogy, ptali se jej, zda se dostavil rovněž Rebe, protože mudřec občas zmizel, aby navštívil jiné dimenze a porozprávěl si s duchy světců. Byl-li Rebe s ním, posadili ho do první řady, jinak ho nikdo ani neoslovil, ani mu nenabídl židli.

Kavkazan prohlásil, že ze všeho nejvíce miluje pohled na děti. A tak rodiče, kteří přicházeli, aby se na něj obraceli se svými dotazy v chudičké Alexandrově světnici vedle stájí, s sebou přiváděli potomky umyté, načesané a vifintěné jako na šabat. Ta dětská přehlídka byla jedinou odměnou, které se mu dostávalo. Nikdo mu nedonesl ani jablečný koláč nebo kastrůlek s nadívanou rybou, ani talíř smažených jater. Nic takového. Existoval jen Rebe a neviditelným byl můj dědeček. A protože byl od kolébky zvyklý na přehlížení, nenaplňovalo ho to ani smutkem, ani radostí. Dojil krávy, modlil se a v noci, předtím než padl přemožen spánkem, vedl dlouhé rozhovory se svým zásvětním kamarádem.

(...)

 

Alejandro Jodorowsky, básník, dramatik, spisovatel, loutkoherec, mim, tanečník, divadelní a filmový režisér, scenárista, autor komiksů, psychoterapeut, mystik, filosof a vykladač tarotu se narodil v roce 1929 v Chile v rodině židovských přistěhovalců z Ukrajiny. V roce 1953 odjel do Francie, kde se zapojil do kulturního života a poprvé vynikl jako scenárista a spolupracovník legendárního mima Marcela Marceaua. V šedesátých letech, kdy působil především v Mexiku, se etabloval jako avantgardní divadelní režisér, později na sebe upozornil rovněž experimentálními filmovými snímky Fanny a Liz, El topo a kultovním snímkem Svatá hora. Po návratu do Francie se proslavil jako autor komiksové science-fiction série Incal, jako vykladač tarotu a také jako iniciátor svérázné psychoterapeutické praxe, kterou nazval Psychomagie. Jeho publikace dnes již čítají přes stovku titulů a jsou překládány po celém světě. Román Kdeže ptáče nejlíp pěje byl poprvé publikován v roce 1992 a v českém překladu vychází poprvé.

 

Přeložil Martin Švehlík, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 352 stran.


Share on Myspace