Vánoční příběh přibližně známe, třeba jen z Betlémů, jichž je teď všude jak naseto. Josef s těhotnou Marií šli do Betléma na finanční správu, (aby zapsáni byli) protože EET tehdy ještě nebylo. Nechali to na poslední chvíli, Josef zřejmě někomu ještě dodělával střechu…

A když si to v Betlémě vyřídili, přišla na Marii její chvilka. (Naplnily se dnové, aby porodila.) A protože takových opozdilců bylo hodně, měli v městečku všude plno. Tak ti dva museli vzít zavděk chlévem. (Neboť neměli místa v hospodě.)

To je podstata příběhu, který většina lidí v Čechách o vánocích slaví. Někdo si ještě vzpomene na hvězdu, pastýře a pokoj lidem dobré vůle.

Aby ten příběh získal závažnost (světovou) musí se říct, že to nemluvně čerstvě narozené je spasitel. (Nebo B. Gates?) Prostě člověk všeobecně známý, jako nakousané jablko, jako značka.

To hodně důležité je pokračování toho vánočního příběhu, pokračování, co slavíme na jaře.

Ale – aby to celé někdo vyprávěl už teď, v zimě, na to musí být Básník:

Maria kojí syna…

Až rozkrojíš jablko,/ poznáš, že daleko/ ještě je svítání./ Však noc se naklání…

A teď – stačí několik veršů:

Až jablko rozkrojíš/ z jadýrek bude kříž/ Osud se přiblíží, vidíš se na kříži/ tam umřeš/ jednou.

(Ondřej Fibich, Vánoční svita)

Ze čtyř předkládaných vyprávění o životě Ježíše (Marek Matouš, Lukáš a Jan) si může vzít každý co hledá, to svoje. Já jsem si z toho vzal, že donekonečna (v kostelech) opakované vyznání – a znovu přijde ve slávě/ soudit živé i mrtvé – je omyl. Soud nic nenapraví, v ničem nepomůže.

A co teda pomůže, ty chytráku? Ty vole! Co pomůže?

Věčná otázka. Hm. Já nevím. Nejsem spasitel. A mám radost, že od 21. prosince začíná přibývat světla.