Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny.

K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník.

Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.)

Jak začít knihu, když je celým životem

Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby.

Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj.

Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi.

Hrobník, nikoli však Sabinův

Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská.

Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka.

Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“.

V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku.

Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách.

Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov

Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal:

„Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“

Ani slovo navíc!

Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence.

O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna.

Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce.

Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný.

Predestinace a Praha

Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace.

Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá.

Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni.

Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého.

„Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením.

Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou.

Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou.

Bude to vzlyk

Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta.

Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto.

Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti.

Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých?

Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“

V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první.

Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů.

Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města!

Je kam prchnout?

Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“

Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky.

Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.

 

Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.

 

Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran


Share on Myspace

Literatura