Podobenství, jež autorka (narozena 1970) předkládá, nasálo reálie současných islámských náboženských válek, občanských konfliktů v Asii, indického násilného zacházení se ženami, afrických dětských armád a ženské obřízky i kambodžsky zabarvených ideologických konfliktů nebo partyzánských válek současného světa. A přesto se odehrává na nekonkrétním místě, kdekoli, kde je džungle nebo poušť, a v čase bez moderních technologií, v epoše zchátralých lidí.

Titulní postava pracuje jako ošetřovatelka v provinční nemocnici, která slouží i jako vojenský lazaret pro bojovníky nepříliš vzdálené fronty, její dunění doléhá k uším doktorů, sester i raněných. Obraz hospitálu požíraného nenasytnou vegetací a prosyceného utrpením, úpěním bolesti, umíráním, pachem exkrementů a potících se těl pacientů buduje Bellová jako metaforu odvrácené strany lidské civilizace, kterou v pohodlném evropském prostředí odmítáme vidět. Působí to tak příjemně, jako by nám strkala sirky pod víčka, abychom nemohli zavřít oči.

Temný řev znásilňovaného lidství si autorka vyzkoušela a vybrousila v novele Jezero (2016) situované někam do postsovětského prostoru a vydané před třemi lety. Mona s ním tvoří něco na způsob diptychu. Předcházející prózy Bellové (Sentimentální román, 2009, Mrtvý muž, 2011, Celý den se nic nestane, 2013) vycházely z českých reálií a napájely se ději čerpanými z nedávné minulosti. První dvě ze jmenovaných knih zpracovávaly zkušenosti lidí, již zažili dobu normalizace, novela Celý den se nic nestane se pokoušela rozkrýt důvody související s potížemi v komunikaci mezi matkou a dcerou a přiřadila se k množství jiných českých prozaických sond do „světa žen“ valících životem balvan mateřství.

V próze Mona se z projekce všemožné fyzické a psychické brutality postupně vynořuje milostný příběh vší logice navzdory. Hrdinka středních let, matka dospívajícího syna a manželka empatického, leč osudem zlomeného muže, se jako záchranné kotvy chopí svého vztahu k mladičkému chlapci s amputovanou nohou, dlouze trpícího na hraně smrti. V řídkých jasnějších chvilkách je dezertér upjatý k jejím vyprávěním o tom, jak žila a jak se její rodiče stali oběťmi politické zvůle. Monin emocionální potenciál se vrhá do péče o umírajícího. Její potřeba nakrmit zvíře své touhy ústí v čin, jehož naplněním Bellová posouvá svou výpověď do polohy báje. Z Mony se stává posel, průvodce těch, co umřeli daleko od domova. 

Bellová vytváří prostor své prózy fyzicky přesnými a konkrétními detaily, v úhrnu však dosahuje toho, že její postavy se pohybují nadreálnými atmosférami v syrovém přísvitu nevlídné přírody. Opulentní stylistické exhibice, kterými někteří její čeští spisovatelští kolegové kouzlí magické děje, se jí netýkají. Její dikce dokáže být sugestivní i při svém minimalismu. Charakteristické je u ní například časté líčení fyzické nevolnosti hrdinů, což rezonuje se stavem jejich celkového životního nevolnictví a zápasu s ním. Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity. Mezi řádky Mony vane asijský vzduch.

 

Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Mona, a to 30. 10. od 18 hodin v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1.


Share on Myspace

Literatura