Tleskač není pouze pověstný Jan z příběhů o Rychlých šípech, nýbrž i nejeden z leteckých cestujících po zdařilém přistání na letištní dráze.

Když jsem před lety jako mladík zažil při svém prvním letu zmíněné tleskačství premiérově, přidal jsem se u vědomí, že to tak má být. 

Od té doby jsem po přistání tleskal víckrát, ale přiznám se, že po čase mě v té domnělé samozřejmosti jednou při reportážní cestě naleptal zkušenější spoluletící kolega fotograf. Řekl mi, že to tleskání piloti stejně neslyší. A navíc, že je to zvyk pouze u turistů, nikoliv u zcestovalých praktiků. 

Tak se stalo, že ohledně onoho rituálu jsem do budoucna znejistěl. Tleskat, nebo netleskat?

Mám se zachovat jinak při cestách služebních a jinak při cestě na dovolenou? Ve druhém případě tedy jako takzvaný koupák, jak vzdušní přepravci někdy přezdívají letním dovolenkovým pasažérům. 

Kdybych měl na tohle kritérium přistoupit, nijak bych si nepomohl. Tak či tak budu konfrontován s cestujícími, kteří sedí poblíž mě, a buď tleskají, nebo ne. Budou mě mít za extrabuřta, když se zachovám jinak než oni. 

Proto oportunisticky volím systém kopírka. Podle nich. Někdy tak, jindy tak: pod obojí. Omlouvám si to obezličkou, že obě varianty mohou mít své opodstatnění.

Zkušený dopravní pilot Tomáš Lainka se mediálně svěřil, že potlesk v kokpitu prakticky neslyší. Dochází k němu totiž ve chvílích, kdy letadlo dosedlo na dráhu a pro piloty je zapotřebí se plně soustředit na zpomalení a následné pojíždění k terminálu nebo na stojánku.

Mohlo by se tedy zdát, že jde o potlesk pánubohu do oken, takže je zbytečný a bez oprávnění.

Je však možno použít i argument opačný, neboť zmíněný pilot uvedl i dovětek: „O potlesku se dozvídáme až od letušek po vystoupení cestujících. Ale i to pilota potěší.“

Jako svého času poměrně častý poletucha jsem se setkal několikrát i s názorem, že pasažérské tleskání v letadle je údajně českým nešvarem (případně švarem). Není to tak docela pravda. Ještě většími tleskači jsou prý Portoričané, ale občas si tlesknou i jiní národové.

Včetně Němců, jak to vyplývá z vyjádření jednoho berlínského pilota:

„O tleskání vím, ale jenom zprostředkovaně, protože dveře kokpitu jsou silné, neprůstřelné a tlumí zvuky. Navíc při přistání, kdy používáme hlučný plný zpětný chod, není moc slyšet. Potlesku si vážím, ale zasloužila by si ho i pokladní v supermarketu – taky to nemá lehké.“

Vedle stoupenců onoho tleskání coby vyjádření vděku existují i jeho zavilí odpůrci. Ti mu vyčítají banálnost a jistou dětinskost. Právě oni letos kvitovali na tuzemském webu s názvem PlanetaCestování.cz sdělení, které informovalo o chystaném celoevropském zákazu tleskání na palubách letadel. 

Pod pokutou 10 000 korun.

Redakce zmíněného webu připojila i zdůvodnění:

„Na Řízení letového provozu jsme zjistili, že největším rizikem je vnitřní ozvěna. Právě ta může způsobit technické komplikace, které mohou vést až k havárii. Odborníci v letecké dopravě se shodují, že rizika potlesku jsou obrovská a není radno si s nimi zahrávat.“

Pod tou zprávou jsem v připojených ohlasech četl řadu souhlasných i odmítavých vyjádření.

Kromě těchto polarizovaných postojů tam však bylo i několik jiných, které neskočily na špek a prozíravě si všimly, že ona letošní zpráva byla na webu publikována 1. dubna.