Většina lidí neví, co je čas. Většina lidí neví, co je čas, protože ho nemají. Neví, co je čas, protože ho nemají a na chvíle, kdy ho měli, si nevzpomínají.

Kdo nemá čas, neví ani, co čas je.

Lidi se řídí časem, poslouchají ho, měří čas a věří mu. Ale neví, co to je, protože ho nikdy nemají. I kdyby třeba nemuseli vůbec spát, zaplnili by si zase život tak, aby čas nikdy neměli.

Ten, kdo má čas, kdo si ho udělá, začne ho vnímat jinak než dřív. Přemýšlí o něm, místo měření zkoumá jeho podstatu a časem pochopí, že jeho čas je on sám.

A takhle jednoduché to je. My jsme sami svým časem. Máme čas na to, na co ho chceme mít.

O sobě i o svém čase rozhodujeme a víme to a věříme si.

Uděláme si čas a posloucháme hlas, který námi prochází.

Ti, kdo čas nemají, si myslí, když onen hlas zaslechnou, že jsou to oni sami, kdo mluví (či myslí). Ti, kdo ví, co je čas, v něm žijí. Uprostřed. Teď. Tady.

Dívají se dopředu.

Ale dívat se dopředu a vědět, co je čas, znamená obracet se i zpátky, protože co bylo kdysi, je někdy třeba objasnit, aby se to neobjevilo znovu, tady a teď, ani v budoucnu.

Jé… to je přece lehké, mít čas! Vědět, co to je. Je to tak jednoduché, jako být šťastný a dobře žít.

A taky je to soustředěná celoživotní práce. Každý den.

P.S. Tak mě to napadlo… Námitkám jsem otevřen. Blýská se na časy a já vám přeju, aby ty vaše časy byly dobré.