V nekonečném světě začátek neexistuje. Ve vyprávění jde jen o to, kam položíte první větu. Kladu ji do bažin, kde řeka Seina zvláštním obloukem laská své ostrovy a kde už Caesar tušil, že římskou Lutecii nakonec překřtí draví Parisiové. Kladu ji do míst, kde srdce času tepe v rytmu revolucí a kde ani dnes napudrovaná paruka nebudí větší pozornost, protože zvláštní je tady obvyklé.
Kladu ji do míst, kde Kerouacovi řekl číšník: „Paris est pourri.“ Beatnik si to přeložil, že Paříž je svinstvo, mínil bych, že originál měl na mysli, že Paříž je prohnilá. Kladu ji do míst, kde v pět ráno jsou striptéři opět oblečení a kde se transvestité už zase holí. Kladu ji do míst, kde se ulice každý den sprchují pod zášlehy metel v rukou černochů. Kladu ji do míst, kde ve výklencích výloh nejluxusnějších obchodů na planetě stelou své ložnice lidé, jejichž kůže dosvědčuje pokrevní vazbu s kromaňonci, také sbírají, co najdou, a město je jim jediná velká jeskyně.
Kladu ji na lešení, které roste nad zřícenou věží katedrály a pod opěrnými oblouky zubožené gotiky. Kladu ji pod rozpraskané trámy učebny v ulici Saint-Jacques, kde bublá kávovar a kde se deset žen z hvozdů střední Evropy pokouší zapomenout, co žily doma, a hledí na sebe očima těch druhých. Jdeme do kavárny ke Dvěma magotům a hlavou nám táhnou Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí, a snažíme se na to také zapomenout a každý pro sebe vynalézá jakoby znovu a jakoby poprvé, co a jak se dá napsat, aby to nebylo zbytečné, aby to bylo jedinečné, aby to svědčilo o nás, protože text, o jaký nám jde, nemá nesvědčit o ničem jiném než o svém autorovi. A město mu má pomoci, aby se našel.
Před domem číslo 27 v ulici de Fleurus opakuji tak dlouho mantru, že Gertruda Steinová je Gertruda Steinová je Gertruda Steinová, až nám starý muž s hrstí klíčů odemkne vrata do dvora. Kdo asi dnes žije tam, kde vlaje záclona za otevřeným oknem a kde Georges Braque pomáhal Heleně, hospodyni Steinové, věšet na stěnu obrazy své, Picassovy nebo Matissovy? Hladové obejme na rohu vyhlášená restaurace Georgette a k neobvykle mluvícím ženám na terase se skloní zvědavý pán: „Z České republiky? Tady bydlí Kundera.“ Ach, kdyby to byla pravda! Ten šibal jako by vycítil, oč tu běží. To je to na nás tak vidět? To psaní?
Účastnice kurzu tvůrčího psaní šly na čtení. Pozval je sám ambasador. Na velvyslanectví představuje Lenka Horňáková Civade svou novou knihu. V kavárně Le Rostand u Lucemburské zahrady mi zatím jiná spisovatelka, paní Ladislava Chateau vypráví o připravovaném zákonu, který má legalizovat skutečnost, že homosexuální páry si nechávají odnosit dítě od domorodkyň v Africe. Kdo je podle matriky otec a kdo matka? Co dělat, když se náhodou narodí vadný kus? Platí pak ještě objednávka? O tomhle se v Bibli nedočtete.
Na počátku prý bylo slovo. Ale existuje počátek ve světě, kde lidské sobectví nezná mezí a je nekonečné? Svoboda chtění bez starosti o druhého je neautentická. Ze svobody rozpínající se bez odporu a mezí jako ve vzduchoprázdnu jde strach. Strach jde i z jejího omezování. Před Sorbonnou protestují proti násilí na ženách v Íránu. Čelo mohutné demonstrace Alžířanů proti tamějšímu vojenskému režimu zpívá píseň, v jejímž refrénu zní nádherně slovo „liberté“. Stojím na chodníku. Je to opojné.
Existencialisté ale říkali, že uvědomit si zcela rozsah své svobody znamená vrhnout se do stavu, kterému říkali úzkost. „Čím více volnosti v pohybu máme, tím horší je naše úzkost,“ parafrázuje tu myšlenku Sarah Bakewellová v knize nazvané V existencialistické kavárně. Účastníci příštího kurzu ji dostanou jako povinnou četbu.
