V květnu tohoto roku se do literárního světa nenápadně vplížilo neznámé jméno A. Gravensteen, za nímž se skrývá český debutující autor románu Pohyby ledu. Ten posvěcují dvě skutečnosti: vydání v kvalitním nakladatelství Paseka a lichotivé citace na přebalu knih, jednak od Petra A. Bílka, jednak od čerstvé laureátky Ceny Jiřího Ortena Anny Cimy. Tajemství a jistá záruka kvality vzbuzují nemalá očekávání – dokáže je však autor se svým románem naplnit?
Miroslav Hammer alias Rosli je novinář znuděný pěnou dní vlastního života, dokud mu do cesty nevstoupí tajemná Klára. Ta uprostřed slavnostního otevírání skleníku pražské botanické zahrady přichází s informacemi, které mají ukazovat na podvodné machinace ohledně jeho stavby. Rosli se ujímá případu jako investigativní žurnalista, záhy však ztrácí hlavního podezřelého, když je ředitel skleníku nalezen mrtvý a případ je vyhodnocen jako pravděpodobná sebevražda. Ani s Klárou nemá milenecká aféra dlouhé pokračování: čím blíž se Rosli snaží dostat k ní, tím dál se snaží utéct. A tak ji doprovází až na vědeckou expedici do Grónska, kde teprve mrazivě tuhne krev v žilách, a to doslova.
I přes zdánlivě vyřešenou záhadu vše nasvědčuje tomu, že se před čtenářem rozehrává detektivní zápletka. To nepochybně je jedna z rovin románu, nicméně není jediná, ba dokonce ani stěžejní, protože zápletka není tím, co čtenáře na Pohybech ledu fascinuje a baví především. Obsah románu se s blížícím závěrem dostává do stínu formálních her se samotnou jeho strukturou, což může evokovat nejen Sedmou funkci jazyka či HHhH od francouzského spisovatele Laurenta Bineta, ale také domácího Ludvíka Němce a jeho loňský román Žena v závorce.
Na téměř banální příběh o zhrzených láskách a pomstách se tak nabaluje intelektuální hříčka se slovy, postavami, realitou a dalšími paralelními světy, která vyniká možná právě díky jednoduché kostře a do jisté míry předvídatelným zvratům. Předvídatelné zde totiž neznamená nudné, a to zejména zásluhou vypravěčova sebeironického a jízlivého charakteru, umné práce s napětím, ze kterého čtenáři přejíždí grónský mráz po zádech, a bizarních situací, o něž se starají například takzavní noční fenomenologové.
Náznaky detektivní struktury přitom stále ponechávají čtenáři možnost číst o tom, co se skutečně (a koneckonců i neskutečně) stalo. Vícevrstevnatost románu však skýtá prostor i pro čtenáře, který se nespokojí s viditelným kouskem ledovce, ale zajímá se o jeho největší část skrytou pod hladinou. Kterému nestačí běžné co, ale ptá se také jak. Kterého poslední dočtená stránka vrací zpátky na tu první, protože netušené pohyby ledu nenechaly nic na stejném místě. V této nejednoznačnosti tkví kouzlo románu neznámého autora, který do tuzemské literatury přináší čerstvý ledový vítr z dalekého severu.
Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 416 stran.
