„Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy,“ přiznává Kristýna Freiová, kterou psaní okouzlilo již v dětském věku a během gymnaziálních studií psala povídky a básničky. Na psaní ji baví možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco ze svého vidění světa. A letos se čtenáři můžou těšit na její novou knížku nazvanou Temnota, která uzavírá románovou sérii Galilejec.   

Narodila jste se v Českých Budějovicích, vyrůstala v Praze a již na ZŠ jste díky své bujné fantazii začala psát. Co vás ještě bavilo a jak jste požívala svá dětská léta?

Bavilo mě chození do kina a videopůjčovny. Takže jednoduše řečeno filmy. A to mi vlastně zůstalo. Dětství jsem z podstatné části trávila v Jindřichově Hradci u babičky. Do dnes se tam ráda vracím. 

Během studia na Gymnáziu Josefa Škvoreckého jste se intenzivně věnovala psaní povídek i básniček. Pak jste chtěla studovat historii, ale nevyšlo to. Nakonec jste vystudovala FF UK v Praze kulturologii a na Literární akademii Josefa Škvoreckého tvůrčí psaní a publicistiku. Někde jste řekla, že po škole jste vůbec nepsala. Nakonec jste se v psaní ale našla. Co vás na psaní baví a kdy přišel nápad napsat knihu?

O napsání knihy jsem snila léta. Po absolvování literární akademie jsem ten sen nicméně vzdala. Věčně nás tam někdo ujišťoval o tom, že spisovatelů je spousta a na nás nikdo nečeká. Svým způsobem měli pravdu. Přesto nám to alespoň nemuseli tak často opakovat, ale asi se báli, že pak budeme chtít vrátit školné, když neuspějeme, tak se jistili. Pravda je, že o dráze spisovatele moc mých spolužáků stejně nesnilo, jen chtěli něco vystudovat. Ale mně se to nakonec podařilo, za což jsem nesmírně vděčná. A občas tomu stále nemůžu uvěřit.

A co mě vlastně na psaní baví? Možnost vyprávět vlastní příběhy a předávat čtenářům něco z mého vidění světa. Věřím, že mé romány neobsahují jen dobrodružné příběhy, ale i určitý návod, nebo cestu k překonání daností a hranic, které nás brzdí a poutají ke všemu naučenému a vrozenému — včetně odsouzení k smrti.

Vyzkoušela jste si práci novinářky. Co vám novinářská praxe dala?

Asi rok jsem psala články pro časopis Bulletin Slovo, který vydává nezisková organizace Slovo 21. Je to časopis o cizincích a pro cizince žijící v České republice. Takže jsem se podívala na různé kulturní akce pořádané jednotlivými komunitami, na které bych se jinak nedostala. A vůbec jsem poznala z blízka, jak u nás cizinci žijí a jak moc se chtějí integrovat, ale přitom nezapomínají udržovat vlastní tradice, protože přece Češi z nich nikdy nebudou a ani se to po nich nechce. Což je v pořádku.

V roce 2017 jste se coby spisovatelka představila prvotinou Galilejec, která hned zaujala. Pak přišel Nesmrtelný hrabě, poté Lucifer a Markétka a letos vychází Temnota. Jelikož jste se vždycky zajímala o mystické příběhy z historie lidstva a ve svých dílech hledáte odpovědi na zásadní otázky lidského bytí a našeho osudu. Proč právě tato témata?

Už jako dítě na základní škole, která pro mě nebyla jednoduchá, jsem se ptala sama sebe, proč jsou věci také, jaké jsou? Proč to či ono musíme? A zda je správné všechno to, co se od nás očekává? Odpovědí se mi moc nedostalo, a tak jsem se snažila smířit se světem, jaký pro mě tehdy byl. Myslela jsem, že to je jediná cesta. Nakonec jsem se ale nevzdala, což je zásluhou mých rodičů, ve kterých jsem vždycky měla oporu. Konečně, nevyrůstala jsem v prostředí, kde by se věci braly tak jak jsou bez jakékoliv pochybnosti. Kdyby ve mě nevěřili, kdyby nevěřili v to, co píšu, těžko bych napsala a publikovala čtyři romány. Ale to jsem možná trochu odbočila, i když to s vaší otázkou souvisí. Věřím, že se dá lidský život zlepšovat, že můžeme být jako hrdinové z mých knih — všemocní. Základem každého dobrého příběhu je cesta hrdiny a vlastně jde o cestu hrdiny v každém z nás. Jinak bychom příběhy tolik nepotřebovali. My to přece víme, nebo tušíme, když se s takovým hrdinou ztotožníme. Jde ale o to, aby pro nás daný příběh neskončil dočtením knihy, nebo závěrečnými titulky v kinosále, ale abychom si ho nesli dál a dál a naplňovali ho tak v sobě a každý sám pro sebe. Milujeme hrdiny, kteří dokáží víc než my, kteří dokáží změnit svůj osud. Proč tomu tak je, je jasné. Přejeme si být jako oni. Byť jen v těch nejtajnějších zákoutích srdce.

Příběhy vašich knih zasazené v historických kulisách, v nich se odehrávají nadpřirozené věci, a jak jsem se dočetla v jednom vašem rozhovoru, jste řekla: „Usedám k psaní a nevím, jak se postavy zachovají, žijí svým vlastním životem.“ Máte oblíbeného hrdinu ze svých knih?

Každý je jiný, ale zároveň jsou si podobní — usilují o to samé, ať jde o Ješuu Nazaretského, nesmrtelného hraběte de Saint-Germain, Lucifera nebo Usira. Chtějí změnit svět. Ale koho z nich mám nejraději? Snad právě Lucifera. Náš vztah se budoval postupně a je to patrné i v mých knihách. Nějak se stalo, že se objevuje v každé z nich. Je to průvodce a učitel ostatních postav, ale zároveň on sám má před sebou ještě dlouhou cestu a problémů nad hlavu.

Pracujete na novém příběhu? Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát?

Pracuji a nepracuji. Za poslední dva roky jsem začala psát několik příběhů. Uzavřela jsem teď vlastně tetralogii, začínám proto od nuly. Takže se dostávají ke slovu nová témata a nějak se nemohou dohodnout, komu bych měla dát přednost. Zda mé vášni z mládí pro upíry a hraběte Draculu, nebo dlouholetému zájmu o vojenskou historii a duchařské příběhy.

„Psaní je pro mě vším, je to cesta, způsob života…“ Jsou vaše slova a platí stále?

Ano, platí to stále, a to i když zrovna nic nepíšu. Psaní je totiž pro mě i jen to, co se mi odehrává v hlavě. Pořád mi tam běhají nějaké příběhy.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Zaujal vás někdo v poslední době?

Jinak řečeno, ovlivnila mě Smrt v Benátkách Thomase Manna, Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, Čarodějův učeň Otfrieda Preusslera a Dracula Brama Stokera. V poslední době čtu s nadšením duchařské novely od Darcy Coates a vrátila jsem se k detektivním příběhům Borise Akunina.

Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?

Odpočívat umím, a to doslova. Jen bych upravila slova Jana Nerudy: Sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne — na Jen si sedne, sen se zvedne. Ve vhodné poloze usnu v jakoukoliv denní dobu. Ale chodím i ven třeba na procházky se psem. Vlastně i volné chvíle jsou pro mě pracovní, když vyřizuje reklamace v jedné firmě. To je opravdu změna. Tehdy nejsem kreativní já, ale lidé, co reklamace posílají. (smích) Jinak samozřejmě čtu, chodím ven s přáteli a sleduji seriály nebo filmy.

Kristýna Freiová se narodila 17. srpna 1988 v Českých Budějovicích, ale vyrůstala v Praze. Vystudovala FF UK v Praze a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala sérii Galilejec (Galilejec, Nesmrtelný hrabě, Lucifer a Markétka, Temnota (2022). Většinu jejích knih už nejde koupit v knihkupectvích, a tak je autorka sama prodává přes e-shop. Více se dozvíte na www.kristynafreiova.cz.